Re: Jsem z dvojčat

Jsem taky dvojče, identické, a hodně toho je v článku pravda. Vadilo nám to, že nám často cizí lidi neříkali jménem, dost jsem se pro to zlobila, ale pak jsem měla dvojčata v oddíle na táboře (jako vedoucí) a fakt je to těžké. Na druhou stranu musím říct, že ti, kteří nás znali víc, a měli zájem, nás rozeznávali, měly jsme i kamarády ve třídě, necítila jsem se izolovaná, brali nás, i když jsem cítila,že nás berou pořád tak nějak dohromady. Taky je pravda, že to nebylo takové to kamarádství na život a smrt, tento vztah jsme měly vyhrazený pro sebe, a dodnes do hluboké dospělosti mám problém si podobný vztah k někomu vytvořit, nikdo mi vlastně ani nemůže vyhovovat tak, jako moje dvojče. Myslím, že být dvojčetem, co vypadá stejně jako sestra, prostě je diagnóza, s tím se moc dělat nedá. Pletou si nás totiž lidé dodnes, a to už skoro 20 let žijeme každá v jiném městě, máme každá jinou váhu i jiný účes, a jinou životní cestu…
Já jsem po tom chodit do jiné třídy než sestra nikdy netoužila (jestli ona, to nevím,nás to ani nenapadlo) a srovnání nám nijak nevadilo, protože jsme se samy od sebe dobře učily, (v tom byla výhoda chození do jedné třídy, po cestě domů jsme vždy probraly co se dnes učilo, a bylo to, niky jsme se doma neučily) a navíc nás obě bavily a šly nám ty samé předměty, takže obavy z toho, že se nechá vyvolat ta druhá být nemusely. Tím, že nás lidi nerozlišovali, jsme si na své identitě vždy velmi zakládaly, takže bych, když jsem já JÁ (a ne ona!) ani dělat sestru nikdy nešla, ani ona mě. (No, jednou, ale ne ve škole. A nerada!) Ale problém nepůsobilo ani tak to, že chodíme do jedné třídy, jako že jsme musely všude ve volném čase chodit spolu a nosit stejné oblečení. Takže problém nevidím ve škole, ale v rodině, kde by se nám toho rozlišení (protože povahově jsme opravdu každá dost jiná) mělo spíš dostávat, a tam to nebylo. Musely jsme si projít takovým tím běžným vývojem dvojčat ( o svém dětství mluvím dodnes v množném čísle, neumím používat slovo já, ale my). Po základce, kdy jsem šly každá na jinou školu, jsem měla chvíli problémy zakotvit tam, kde nejsem se svou sestrou (byl to nezvyk). Ale docela brzo se to usadilo, a taky nemůžu vědět, jak bych to prožívala nebýt dvojče, možná je to problém vždycky. Naopak z toho, že dvojče mám, už roky čerpám pocit klidu a vyrovnanosti, i když se dnes díky vzdálenostem a různému vývoji našich životů zas tak moc nestýkáme, ale jezdíme spolu pravidelně třeba na dovolenou, a vím, že někde je, kdybych ji potřebovala….
Necítím se tím, že jsem spolu chodily do třídy vůbec poškozená, naopak. Asi to bylo tím, že jsem se nemusely jedna o druhou starat, žádná nebyla mladší nebo starší, nebo když v něčem ano, tak se to střídalo. Kdybych měla dvojčata, asi bych o dvou třídách ani neuvažovala, to mi přijde nepřirozené(leda by bylo vidět že jsou jiní a že to nepůjde),ale určitě bych je nenutila chodit ve stejném oblečení a všude spolu, to mě vadilo v dětství snad nejvíc.