Re: Jsem z dvojčat

Ja sice z dvojčat nejsem, ale o 11 měsíců starší bratr dostal odklad a šli jsme za rok už spolu. Urvala jsem se od něj až v šesté třídě. Do té doby jsem jako ten aktivnější a spolehlivější ze sourozenecké dvojice musele neustále řešit kauzy typu: " Jak to že nemá bratr podepsaný úkol a ty ano? Proč nemůžete mít pomůcky oba. Dohlédni doma na to, ať si udělá úkol. Proč nemá bratr přezuvky?" a doma pak z druhé strany: "Helenako řekni bráchovi co má mít na zítřek do školy..." Už na konci první třídy byly pro mne tyhle každodenní starosti nesnesitelně otravné a odmítala jsem mu pomáhat. Tím jsem si vysloužila narážky na kvalitu našeho vztahu a otázky typu, proč nemám bratra ráda a nechi mu pomoci. Že mám vlastní život, vlastní starosti, vlastní zájmy a potřeby a on naopak vlastní notýsek, kam si může vše zapsat, to zřejmě nikoho ani nenapadlo. Když jsem se nechala přeřadit do jiné třídy, sice to úplně neustalo, ale dělo se to v tak malé míře, že jsem ji ráda akceptovala a libovala si, jakou mám najednou volnost. Každodenní starosti o povinnosti staršího bratra mi školu na poměrně dlouhou dobu značně zošklivily. Kdybych se tenkrát nenechala přeřadit jinam, pravděpodobně bych se již nikdy nezorhodla pro další studium a pelášila bych od školy na hony daleko, hned, jak by se za mnou školní vrátka v posledním ročníku zavřela. Možná bych taky, a to je mnohem horší, pelášila na hony daleko i od vlastního bratra, neboť náš vztah byl v té době již povážlivě narušený. Nyní jsme oba dospělí, máme své rodiny a máme se opravdu moc rádi, ale kdykoliv na školu v tomto ohledu vzpomínám, znovu je mi z toho k vzteku.