Re: Moje zkušenost

Ber to Katko tak: může být nemocné. Víš o tom.
Ale ultrazvuk? Naposledy kamarádce (1. dítě v 25) řekli, že je moc veliké, tak 6 kg, jedna z hlavních indikací pro císaře, kterýho jí dělali... Dítě mělo 3.5 kg. Co si vezmeš? Nic. Zbytečné to bylo.
Pak znám případ, kdy byly (ne jako první) očekávána dvojčata. To je rizikové, matku honili na ultrazvuk co chvíla. A? Nepoznali, že jedno z miminek už nežije. Přes tři týdny to nepoznali!!! Byly min. 2 kontroly v době, kdy již bylo mrtvé. Vysvětlí někdo, jak nepoznají, že oběma tluče srdíčko??? Problém byl v tom, že to zemřelé miminko tím, že tam bylo tak dlouho otrávilo plodovou vodu tomu druhému, které je díky tomu těžce postižené. Takže k čemu jí bylo, že ji sledovali a kontrolovali? Nepoznali nic, nepomohli jí nijak.
Tím chci říct, že poznají prdlajs a je zbytečné se tím stresovat příliš. Znám desítky případů z první ruky, kdy dítě mělo být těžce vývojově postižené, bez ručiček nožičk třeba. Všechny jsou zdravé!!!!
Znám jen dva případy, kdy se trefili: jedno byla těžká srdeční vada a druhá těžké mnohačetné malformace.
A další věc: život člověka s postižením může být super i tak i pro celou rodinu, a přínos. Dnes jsou super centra a kde co, dá se s tím žít, mnohdy velice dobře. Těch opravdu téměř nesnesitelných diagnoz není tolik. Downici jsou fajn a je s nima sranda, s lidima na voziku taky. Jen se nebat, pro mnoho lidi je to tabu, nezname budi hruzu, ale da se to, da. Dnes jsou cesty. Kdo hleda, najde.
Věřím, že Tvoje mimi mimi bude v pořádku, nebo bude mít jen pár řešitelných potíží. To zvládnete!