Nevim, nevim....

Elicho,

já ti nevím, byla jsem hodný dítě, ale jak na mě někdo začal takhle, justem jsem to neudělala. V pubertě zvlášť. S mámou jsme se hádaly fest, ale všechno bylo na víceméně liberálním principu...a teď k sobě máme spíš přátelský vztah a já jí beru s mnohem větším nadhledem. Ostatně - svého času to bylo hodně důležité a prospěšné. A to máme obě spoustu chyb a jsme choleričky.
Ve škole jsem byla bezproblémová, u sourozence to na 2. stupni skřípalo, leč naši jí řekli, že jestli chce jít uklízet krávy tak může...a přebral(a) si to po svém. A přebírá si to i teď. Rozhodovali jsme se v tom, kam chceme na školy - naši jen trvali na tom, abychom si pamatovali, že jsme si to vybrali sami a nesli důsledky.
Máma byla přísná akorát ohledně jídla - nechtěla si nás rozpatlat, ale v tom nebyl problém...a jak to nedávno zhodnotila:
,,Řekla jsem si, že když s těma dětma nebudu kamarádka, seberou se a utečou nebo začnou vyvádět...a bude to v háji".
Za tenhle přístup jsem jim vděčná. Nemám rodiče za idoly nebo kdovíjaké autority, ale lidi z masa a kostí, kteří mi dali dost a který mám ráda. Nedovedu si představit, že bych to brala jinak.
Ano, jsem rozmazlená, sobecká egoistka:OD...ale to jen výchovou nebude.
Sama děti nemám, ale nedovedu si představit, že bych k nim přistupovala tímhle stylem, byť musí vědět, že jistý věci se prostě ,,nesmí..".