Musím se smát, když

si vzpomenu, jak mi manžel vaprávěl příhody ze svého dětství. Je to dítě vesnice a to se vším všudy. Na jaře lámali kry na rozvodněném potoce, stylem, že si na kru vlezli a bušili do ní klackama, ta se utrhla a oni do toho potoka spadli. Jindy se svým kamarádem lezli po tyči, kde se věšelo prádlo a oba kluci tam zůstali viset za trička, nezbývalo než počkat, až dorazí rodiče. To bylo výprasků!
Jenže dnes je dnes, doba je jiná. Auta jezdí rychle, většinou i v obeci, podivínů taky asi přibylo, tak nám nezbývá nic jiného než ty naše zlatíčka chránit a částečně je zavírat do zlaté klece a vymýšlet čím bychom je zabyvili.