Re: V článku

Nám to tak zatím funguje - a to spolu žijeme už dýl jak deset let. Pokud bych do toho směl zahrnout i dobu nerozlučného kamarádství a prvního randění, tak to spolu táhneme už devatenáctým rokem - ale tuhle dobu do toho počítat nemůžu, společné každodenní bydlení je něco jiného než společné scházení se a následný odchod domů k rodičům.
Jasně, že už dávno zanikl ten pocit, kdy nám srdce, při pohledu na foto svého milovaného protějšku, bušilo jak po deseti kafích. Ale navzdory počáteční nelibosti našich rodičů (bejt spolu téměř denně od deseti let je "nenormální", jsme společnými silami, svépomocí a za pouze své peníze postupem času předělali neobyvatelnou ruinu stavení, o které nikdo jiný v rodině nestál (moc nákladná rekonstrukce starý barabizny). Tam jsme se navzájem přesvědčili o tom, že spolu nejsme pouze pro zábavu (na to tehdy nebývaly síly, čas ani peníze) a že dokážem jako tým celkem bez potíží dotáhnout do konce i akci o které, jsme doposavad neměli ani nejmenší teoretické informace. To o našem vztahu přesvědčilo nejen nás (my to až zas tak nepotřebovali), ale i ty ostatní a svatba už byla jen logickým vyústěním a zjednodušením papírování na úřadech. Navíc jsme ani nechtěli aby se jednou naše děti příjmením lišily od kohokoli z rodičů - je to z mýho pohledu divný a "líbí" se mi to asi tak, jako když má auto dveře barevný jinak než zbytek kastle - jezdí, ale je to splácanec neestetickej.
Takže, já to nepsal zaslepenej studentskou láskou - ta skončila už v minulým tisíciletí.