Svět v matčině lůně - díl čtvrtý

"Hluboko, daleko, v prazdnote, v nic,
je neco jako rozkos, jako zachvev,
co mocne se me chape a nicive do mne pronika.
to muselo byt velmi davno, nebot zda se mi,
ze vysoka daleka tma spocivala vsude kolem.
Pak prislo cosi, co mekce a konejsive me prostoupilo,
absolutne a neodvratne jako znameni: to byly zvuky,
zvonku zvoneni, siroke zareni, rude setmeni.. "

Takove jsou ty nejpradavnejsi vzpominky spisovatele Adalberta Stiftera. Psychoanalytik Ludwig Janus z Heidelbergu nepochybuje o tom, ze tyto zazitky musi pochazet z doby hluboko pred zrozenim.

Janus je presidentem Mezinarodni studijni spolecnosti pro prenatalni a perinatalni psychologii a medicinu. Spolecnosti, ktera sdruzuje lekare, psychology, pedagogy, porodni asisteny i laiky.

Pekne se schoulit do klubicka jako nenarozene miminko - to pry ozivuje vzpominky na to, jak jsme se v matcine lune jeste pred zrozenim citili...tvrdi nekteri psychoterapeuti.

Ve sve knize "Jak se rodi duse" shromazdil Janus celou radu takovych a podobnych prazazitku. Ve vetsine pripadu jsou vypovedmi pacientu, kteri se behem psychoterapeutickeho sezeni podrobili hypnose nebo ucinkum LSD. Hovori o vedomi oceanu, o rozlehlych polich zariciho rudeho sametu, o temnych v sobe pulsujicich prostorach.

Mnohe z techto vzpominek jsou naplnene pocity hluboke spokojenosti, jine maji traumaticke rysy: pacientka si vzpomina na zemetreseni, sklepeni s uzavrenymi vchody, desive boje ve stale se zuzujicim tunelu, panicky strach z uduseni, straslive bolesti hlavy. Janus je presvedcen, ze nase zazitky predporodni a porodni, at uz dobre nebo traumaticke, buduji emocionalni zaklad, ktery vyznamne formuje cely nas dalsi zivot. Zkusenosti primo z luna matky davaji pry pocatek tomu, jak se na tomto svete citime, zatimco nase zazitky z prichodu na svet spolupredurcuji, jak budeme pozdeji schopni zvladat zivotni zmeny.

Janus rozpoznava lidske prazkusenosti doby pred zrozenim take v rade mytu a ritualu a ve zvycich mnohych narodu pochovavat sve mrtve v embryonalni poloze.

Pro psychiatra Billa Fifera, ktery se tolik zabyva smyslovymi zkusenostmi plodu a o jehoz experimentech a vysledcich jsme se zminovali v minulem dile, pro nej tedy jsou barvite vzpominky na prenatalni casy jen chymery. V prve rade argumentuje tim, ze mozek novorozeneho ditete pry neni trvaleho uchovavani informaci jeste zdaleka schopen, proste proto, ze mu k tomu chybi neuronalni "hardware", jak rika Fifer. Kratkodobe vzpominky napriklad na matcin hlas jsou zapomenuty velice rychle po te, co dite adoptuje jina zena. To alespon vyplyva z Fiferovych experimentalnich dat. Na druhou starnu ale i on zdrzenlive souhlasi: "Nektere pripady z psychoterapeuticke praxe potvrzuji, ze urcite prenatalni zkusenosti mohou zanechat trvale stopy v lidske psychice.."

Mlada zena trpici sebevrazednymi sklony upada jiz pri minimalni zatezi v paniku, neustale ji provazi znicujici pocit "to nezvladnu".. Je sestou z rady sedmi deti, z nichz posledni tri se matce narodily proti vyslovnemu lekarskemu zakazu a v prubehu celeho tehotenstvi byla nastavajici rodicka presvedcena, ze porod neprezije.

Chvíle k zamyšlení

Jina petadvacetileta zena si stezuje na neopodstatnene pocity strachu a prudke navaly horkosti. Behem hypnotickeho sezeni popisuje straslivy pocit strachu z hroziciho utonuti v horke vode. Jeji matka pote vypovida, ze se v prubehu tehotenstvi nekolikrat pokusila o potrat, mimo jine horkymi koupelemi.

Tyto a podobne pripady maji vsechny jedno spolecne: jsou to neoverene vypovedi jednotlivych psychoterapeutu a souvislosti, ktere naznacuji, nejsou dosud nijak potvrzeny. Ackoli se takove vypovedi stale znovu a znovu v odborne literature objevuji, o systematickou, statisticky relevantni studii na tema predporodni trauma se doposud nikdo nepokusil.

Vybrano z clanku Irene von Hardenberg Erlebniswelt Mutterleib v cervencovem cisle casopisu Geo