Hami ham

Hned zpočátku bych asi měla upozornit, že vůbec neumím vařit. Mně to nevadí - jsem nenáročná a co je, to sním. Než jsem otěhotněla, snídala jsem nejčastěji tak půllitrový hrníček teplého kakaa, oběd jsem měla v práci v závodní jídelně a za ideální večeře považuji chleba s máslem a rajčetem, zeleninový salát, ovoce, přinejhorším krupicovou kaši, vařený květák nebo topinky. Pokud si musím vařit sama, považuji to i za ideální oběd. Takový jídelníček samozřejmě manželovi nestačí, ale pár let si vařil sám, takže není rozmazlený a sní cokoli. Připáleninu seškrábe, na rozvařené těstoviny si vezme lžíci, na příliš hustou polévku pro změnu nůž a vidličku... Teď už určitě chápete, proč jsem se děsila okamžiku, kdy budu muset začít Píďalce vyvařovat.

Co si najdu, to si sním.

A protože den D se neúprosně blížil, veškeré volné chvilky jsem trávila četbou různých receptů, návodů a doporučení. Za chvíli jsem z nich měla hlavu jak škopek a nebyla jsem ani o píď moudřejší. Proč? Rady byly různé, často dokonce protichůdné. A nezáleželo ani tak na roku vydání knihy jako spíš na národnosti autora. Jiný kraj, jiný mrav... Mezitím, co jeden autor doporučuje veškeré druhy masa každý den, další radí dvakrát týdně pouze drůbež a ryby a třetí je názoru, že mimino by mělo jíst jakékoli maso, jenom, proboha, ne ryby - bývají na ně alergie... Jeden doporučuje lepek až od jednoho roku, další už od šesti měsíců, protože později se hůře poznává celiakie... Jedni radí začínat zeleninou, další ovocnými šťávičkami, jiní zas rýžovou kaší... Dokonce ani kojení do dvou let není pravidlem - setkala jsem se s radou kojit první rok života, a pak už dítěti dávat kravské mléko, které je hygienicky kontrolováno a díky tomu obsahuje méně škodlivin, než mléko mateřské... Takže po dvou týdnech jsem knížky věnovala knihovničce jednoho pražského bejbyklubu a rozhodla se řídit vlastním rozumem.

Píďalka si (narozdíl ode mne) s přikrmováním hlavu nelámala a zařídila se po svém. Ke konci šestého měsíce života najela na „papírové příkrmy“. Ačkoli jsem se snažila držet ji od novin co nejdál, často jsem v plenkách nacházela denní zpravodajství. Zřejmě ji politika moc nezasytila, protože najela na systém „Au au au, mámo, honem rychle dělej něco, hrozně bolí zoubek...“ Ze zoufalství jsem jí strčila do pusinky lžičku chladné ovocné přesnídávky, Píďa si ji poválela po dásničce a byl klid. Do druhého dne, to už snědla na posezení půl skleničky. A další den se nadlábla jogurtu.

Pak přišla půlroční prohlídka, ze které jsem si odnášela recept na masozeleninovou polívčičku. Recept letěl do koše a já se dala do vaření prvního zeleninového jídla - mrkve. Mrkvička Píďalce chutnala, se dvěmi lžičkami se rozhodně spokojit nechtěla a jedla, co se do ní vešlo. Vida, první věc, ve které se všechny knížky shodly - začínat příkrmy jednou dvěmi lžičkami a postupně dávku zvyšovat - a Píďalka ji odmítá brát na vědomí. No nic, radovala jsem se, jaký je jedlík, že s přechodem na pevnou stravu problémy nebudou. Jenže...

Takhle splavně nám to odsejpalo první tři dny. Pak už odmítala jíst cokoli jiného než jogurt a zkusit novou chuť... no to ani omylem... a ono i toho jogurtu už je dost, mámo, dej mlíčko... mlíčko... mlíčko...

Při osmiměsíční prohlídce se mě lékařka zeptala, jak Píďalka papá. Zvesela jsem jí oznámila, že nijak valně. Co jí budu vykládat, že mixované blafy považuje pouze za báječné zpestření dne - ono se to krásně patlá, zato do mého talíře by neustále lezla a od pusy se mi snaží odtrhnout vše, na co momentálně dosáhne. Doktorka nám zahrozila „tak ale teď už musíte začít doopravdy...“ a tak jsme začaly.

K obědu jsem Píďalce namazala chleba s máslem, nakrájela na malé kostičky (zoubek stále ještě nevyrost, potvůrka) - a až jsem se divila, jak do ní padal. Takže jak vypadá jídelníček mého (teď už osmapůl měsíce starého) dítěte?

brzká snídaně - mlíčko od prsu

snídaně

• čtvrt krajíčku chleba s máslem a rajčetem nebo
• 150-250 ml bílého jogurtu nebo
• jeden banán (pozor - musí být celý do ruky!)

svačina

• ovoce nakrájené na plátky (půl kiwi, čtvrt broskve, dvě švestky, půl menšího banánu ) nebo
• tak třetinka ovocné přesnídávky (nesmí být moc často, jenom když má Píďa chuť něco pořádně rozpatlat) nebo
• dvě-tři piškoty nebo
• mlíčko od prsu

oběd

• půl brambory s omáčkou nebo
• těstoviny s omáčkou nebo
• rýže s omáčkou nebo
• cca 120 ml rýžové nebo krupičné instantní kaše (pozor! Jedině v konzistenci tuhnoucího betonu!) nebo
• mrkvovo-kukuřičně-hráškový mix z mraženého pytlíku (má spoustu šlupiček, což se Pídě líbí)

Jedna dávka se vejde do mističky o obsahu zhruba 100 ml a množství jídla záleží na tom, jak moc se nadlábla nebo nenadlábla u snídaně a svačiny. Celou dávku sní málokdy, většinou tak půlku. Dvakrát týdně jí přidávám na kousíčky natrhané maso - zatím jsme vyzkoušely ryby a kuře, protože se dobře kouskují. Omáčky jako takové neumím, takže v mém podání vypadají takto - jako základ vezmu vývar z jakéhokoli masa a do něj rozmixuji jakoukoli uvařenou zeleninu. Je úplně jedno jakou, nemá ráda akorát pórek. Někdy omáčku dochutím troškou bílého jogurtu.

svačina - viz dopolední svačina

večeře - většinou dojí zbytky od oběda

před spaním - cucnout mlíčka, někdy pije, jindy jenom dudlá

půlnoční večeře - mlíčko od prsu

Přes den pije buď vodu nebo instantní čaj (jen někdy), případně mlíčko. Ale to moc ne, teď už prsa používá spíš na utěšení než jako zdroj obživy. Utěšuje se ale ráda :-)...

Zelenina jí moc nejede, do ruky si vezme akorát rajče, zbytek se jí snažím vnutit aspoň v podobě omáček a proti tomu neprotestuje. Kromě výše uvedeného sní tak tři rohlíky týdně (většinou maximálně půl rohlíku najednou), ovšem musí být čerstvé. Většinou jako chuťovku při jízdě v kočárku. Mívám ve zvyku ležet na zemi a číst si, mezitím co Píďalka si ze mne dělá překážkovou dráhu a u čtení většinou do sebe něco tláskám. To už je takový hloupý zlozvyk... Píďa mi s oblibou leze do talíře a už ochutnala sladké sušenky (zatím jenom jednou - ty jím jenom z nouze), sezamové tyčinky, miluje pukanou kukuřici (přírodní - bez tuků a příchutí), syrovou kedlubnu (žádné nadšení), kousek buchty a jablko (taky nic moc, v přesnídávce ho sní spíš). Ráda kramaří ve skříňce s jídlem a včera v ní našla extra pálivé čipsy. Než jsem si toho všimla, čipsy ležely poházené na zemi, uprostřed Verunka a baštila je, až měla boule za ušima. A pak že se děti nejlíp odnaučí cucat paleček, když jim ho namažeme pálivým kořením. To by se Verča leda tak oblízla...

Zkrátka, Píďalka se řídí heslem: Co můžu sníst vlastníma rukama je lepší, než co mi dává máma ze lžičky a úplně nejlepší je vše, co můžu ukradnout z máminýho talíře. Mimochodem, konečně se nám proklubal první zoubek, i když je zatím tak malinký, že ještě nic neukousne...