Schovánek 13 - A jsme na světě!

Schovánek je už na světě, já už konečně můžu sedět a denní režim se ustálil natolik, že mám čas něco napsat :o) Takže od začátku:

Ve 39. týdnu jsem přišla do poradny v Podolí. Bylo úterý, termín jsem měla v sobotu. V poradně proběhly všechny klasické "disciplíny" - t. j. vážení, kontrola moči, měření tlaku. Vše v pořádku, mám 74 kg, od počátku těhotenství jsem přibrala rovných 16 kilo. Není to málo při výšce 160 cm, ale vzhledem k mému obřímu bříšku a nadbytku plodové vody to není nejhorší.

Potom sestřička nahlédla do mé těhotenské průkazky, podívala se na datum poslední menstruace a povídá: "vy už přenášíte! Jste ve 41 + 3!!". A byla jsem zpátky tam, jako na začátku těhotenství, vysvětlovala jsem, že podle UZ i podle mých výpočtů a pamětí mám těhotenství o více než 14 dní posunuté, čili jsem opravdu pouze ve 39. týdnu, nepřenáším a všechno je v pohodě.

Když jsem se konečně dostala na řadu k paní doktorce, nestačila jsem zírat. Paní doktorka mě vyšetřila, sáhla mi na břicho a rozhovor, který následoval, stojí za zaznamenání

"Už si vás tady necháme, vy rodíte, do večera bude miminko na světě".

"Ale ne, já nerodím, vždyť nic necítím."

"Jste otevřená a máte kontrakce, copak to necítíte?"

"Ne."

Opět ruka na břicho.

"Teď máte další, to cítíte?"

"Ne."

A v duchu jsem si pomyslela, tak tohle že jsou ty obávané kontrakce? Tak to cítím poslední měsíc skoro pořád, prostě mi zatuhne břicho. Ale poznám to jenom tehdy, když mám ruku na břiše, jinak ne. Paní doktorku jsem ukecala, ať mě v nemocnici nenechává. Bydlím poměrně blízko od Podolí, Jirka je doma, auto máme, telefon taky, nic mě nebolí, cítím se skvěle. Pod takovou tíhou argumentů kapitulovala a pustila mě domů s konstatováním, že mám cervix skóre 9, skoro rodím a večer se určitě uvidíme :o) Došla jsem si ještě na monitor, objednali mě znovu na čtvrtek (bylo úterý), ale s tím, že stejně to máme za pár hodin za sebou, tak o nic nejde.

Domů jsem dojela tramvají a autobusem, pořád mi nebylo nic. Doma stále totéž, kontrakce jsem si musela "nahmatávat" na břiše, přicházely nepravidelně, přibližně po čtvrt až půl hodině. S Jirkou jsme se pomalu připravovali na porod a odjezd do porodnice, ale v průběhu večera a noci se mé tělo uklidnilo a do rána se nedělo nic.

Nebudu dlouho napínat, čtvrteční monitor jsem normálně absolvovala, v pátek taky žádný porod. V sobotu (termín porodu) se Jirka ráno vzbudil se slovy: "Schovánku, dneska máme termín, tak se snaž!". Nesnažil.

V neděli před desátou dopoledne jsem se probudila tím, že cítím nějaké mokro. Začala mi odtékat plodová voda, ale kontrakce pořád nikde. V relativním klidu jsme si vzali všechny věci do porodnice, cestou jsme se ještě stavili v obchodě pro něco k jídlu a k pití a před polednem jsme dojeli do Podolí. Tam jsem se hlásila na porodním sále, že asi rodím. Sestřička mě vzala na vyšetřovnu, následovalo měření tlaku, teploty, opět se mnou probírala mé nacionále, které jsem tam nadiktovala už v době, kdy jsem byla v Podolí hospitalizovaná. Nic mě nebolelo, takže mi ta administrativa nevadila, ale při představě, že mám bolesti a sestřička se mě ptá na nemoci v dětství… Potom mě usadila, připevnila mi na břicho sondy monitoru a odešla s omluvou, že mají hodně porodů a nebude na mě mít chvíli čas. Po nějaké době přišla na vyšetření paní doktorka a když viděla, že porod nepostupuje a kontrakce žádné necítím, poslala mě na rizikové oddělení. Tam počkám až do doby, kdy se začne něco dít. Pokud se nestane nic do 24 hodin od odtečení plodové vody, budou porod vyvolávat. Po dvanácti hodinách po odtečení plodové vody dostanu antibiotika, aby se zabránilo infekci, potom ještě dvakrát po šesti hodinách.

Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že celé to vyšetření trvalo více než hodinu a Jirka celou tu dobu čekal venku před sálem a nevěděl, co se se mnou děje. Od monitoru jsem vstát nemohla, ale zarazilo mě, že sestřička Jirkovi nic neřekla.

Na rizikovém oddělení jsme měli pro sebe jeden pokoj, byli jsme na něm celou dobu sami. Stále mě nic nebolelo, měla jsem chuť k jídlu, spát se mi nechtělo. S Jirkou jsme si povídali, měla jsem s sebou několik knížek ke čtení, Jirka mi chvíli předčítal… no, všelijak jsme zabíjeli čas. Každé dvě hodiny přicházela sestřička, zapnula monitor a půl hodiny jsme sledovali, jak Schovánkovi tluče srdíčko a jak mám slabé kontrakce každých dvacet minut. Monitor zobrazoval na stupnici rychlost Schovánkova tepu (většinou 130, při kontrakci až 150) a nejspíš sílu kontrakcí (číslo se pohybovalo do 20, při kontrakcích mezi 40 a 70). Celé odpoledne nám uběhlo v nicnedělání, mírně nervózním čekání a sledování monitoru. Chodila jsem se často sprchovat v domění, že teplá sprcha všechno urychlí. Neurychlila. Večer, když se pořád nic nedělo, jsem poslala Jirku domů, aby se šel trošku vyspat. Vypadalo to, že bude všechno trvat dlouho a dlouho. Jirka před tím, než odešel, vysvětlil Schovánkovi, že by měl už přijít na svět, že se na něj moc těšíme. A pak mu (jak se později ukázalo, značně nerozumně) vysvětlil, že když nebude chtít sám, přijde ráno pan doktor a píchne ho do zadečku.

Chvíli po desáté večer přišla sestřička píchnout mi antibiotika. Dostala jsem kanylu do hřbetu pravé ruky, ještě musím dostat dvoje antibiotika, tak ať nejsem jako jehelníček. Chvíli potom mě začalo slabounce pobolívat břicho - ale opravdu velmi slabě, jako mírňounké menstruační bolesti. Zašla jsem si na záchod a na nějakou dobu to přešlo. Pak jsem si zašla ještě dvakrát a řekla jsem si, že to bylo z toho, prostě nějaký vylučovací problém :o) Ale po jedenácté mě začalo bolet znovu a už o něco víc. Řekla jsem to sestřičce, ta po chvíli přišla, že mi natočí monitor a pokud mám nějaké bolesti, ať si změřím, po jaké době přicházejí a jak dlouho trvají. Neměla jsem hodinky, jenom mobil, takže nepřesně, ale aspoň nějak jsem začala měřit. První dvě snesitelné kontrakce po 6 minutách, další méně snesitelná po 3 a další naprosto nesnesitelná po 4. Kontrakce trvaly víc než minutu. Skutečně jsem v průběhu necelých 15 minut chytla šílené bolesti, které jsem nebyla schopná vydýchávat. Volala jsem Jirkovi, ať okamžitě přijede.

Mezitím jsem koukala na monitor, který v klidu a pohodě ukazoval sílu kontrakcí kolem 40. To je stejná hodnota, jakou ukazoval v průběhu celého dne, kdy mě nic nebolelo - ale teď jsem se kroutila v bolestech, které skoro nepolevovaly. Za chvíli přišla znovu sestřička a že prý to nic není, že monitor nic neukazuje. Horní sonda monitoru byla špatně připevněná, volně mi putovala po břiše. Sestřička v klidu sondu utáhla a chystala se odejít. Naštěstí přišla ještě jedna sestřička, koukla na mě, na monitor, sáhla mi na břicho, otočila se a běžela pro doktorku. Po správném upevnění sondy ukazoval monitor sílu kontrakcí 110 až 120. Někdy v té době přišel Jirka - to bylo kolem půlnoci. Sestřičky se prý právě bavily o tom, jen ať jim tam, "ježišmarjá", neporodím. Pár minut před tím mi to, že mám bolesti, vůbec nevěřily… Paní doktorka se dostavila poměrně rychle, prohlédla mě a řekla, že porodím každou chvíli. Ať mě okamžitě převezou na sál.

Rychlost, s jakou se mi dostavily silné porodní bolesti, mě úplně paralyzovala. Bylo mi špatně, motala se mi hlava, chvílemi jsem ztrácela vědomí. Nemám jasnou představu, jak jsme se s Jirkou dostali na porodní sál, pamatuju si jen útržky toho, co se dělo. Na sále mě mladík, co mě převážel na lehátku, v náručí přenesl na porodní lůžko, pak přišla porodní asistentka (vůbec nevím, jak vypadala, jestli byla mladá, nebo stará, co měla na sobě….), radila mi, ať si stoupnu vedle lůžka, opřu se o něj horní půlkou těla, že se bude Schovánkovi líp sestupovat. Stoupla jsem si, snažila se vydýchávat kontrakce, ale nešlo to. Motala se mi hlava tak strašně, že jsem si musela kleknout na zem, dělalo se mi špatně od žaludku, tmělo se mi před očima a chvílemi jsem ani neslyšela. Pak si ještě pamatuju Jirku, jak na mě celou dobu mluvil (nevím, co říkal…), držel mě za ruku a pomáhal mi zpátky na lůžko. Asistentka mi v tu chvíli řekla, ať začnu tlačit, že malý bude na světe na tři kontrakce. Všimla jsem si hodin na stěně, bylo 30 minut po půlnoci - asi hodina od začátku bolestí.

Teprve teď nabraly události dramatický spád, ale většinu toho nevím. Ztrácela jsem vědomí, mám několik útržkovitých nesouvislých vzpomínek a potom si pamatuju až to, jak jsem se vzbudila na porodním sále, kde nikdo nebyl (ve skutečnosti tam byl Jirka, ale já ho v tu chvíli nevnímala) a na hodinách bylo 1:15. Byla jsem unavená, v hlavě jsem měla neskutečný zmatek, vůbec jsem nevěděla, co se dělo. Vlastně až od Jirky vím, že se Schovánek narodil, sama si to nepamatuju :o( Vzhledem k tomu, že jsem ztrácela vědomí, netlačila, nebo tlačila špatně, nespolupracovala (aby jo …), uvízl Schovánek někde na půl cesty, začal se dusit a museli ho vytáhnout kleštěmi. Opravdu hodně mě nastřihli, ještě potom trochu natrhli, doktorka zmatkovala, volali primáře, byl to prý velký zmatek. A já nic z toho nevím, nebyla jsem chvílemi při sobě a pokud náhodou ano, mé vzpomínky jsou nesouvislé, útržkovité a jakoby se mě netýkaly.

Jirka mi přinesl ukázat už umytého a zabaleného Schovánka, kterého za chvíli odnesli do inkubátoru. (později jsem se dozvěděla, že měl Agpar skóre 6-9-9). Pak ještě porod placenty, knihy sice říkají, že to matka necítí, ale asi nejsem matka z knih, mě to bolelo. Šití trvalo dost dlouho, byla jsem hodně nastřižená i potrhaná a taky jsem to cítila.

Od začátku bolestí do narození Tomáška uběhly necelé dvě hodiny.

Po tomhle všem jsme zůstali s Jirkou sami na porodním sále celé dvě hodiny. Byla jsem tak unavená a ze všeho hotová a popletená, že mi v tu chvíli Schovánek ani nechyběl. Byla jsem ráda, že je o něj postaráno a nic víc jsem necítila. Žádná jásavá radost, mateřské štěstí nebo tak něco. Jenom únava, bolest, zmatek.

Po dvou hodinách přišla sestřička, že se musím jít vyčurat. Ale já ať raději nevstávám a přinesla mi mísu. Ověřila jsem si, že je fyziologicky nemožné vyčurat se vleže na zádech, podložená mísou tak, že je pánev nejvyšším bodem těla. Skutečně to nejde. Když k tomu připočtu, že ležím na lehátku uprostřed místnosti, skoro ve světle reflektorů a k tomu se mi vůbec nechce - horší situace snad není :o) Pak jsem to šla zkusit do sprchy, vlastně jsem nešla, Jirka mě do sprchy skoro donesl a tam jsem si sedla na židličku. To byl druhý neúspěšný pokus. Třetí pokus sestřička neriskovala a vycévkovala mě. To byl určitě jeden z nejméně příjemných zážitků z celého porodu. Nevím, kdo ji učil metodu, kterou použila, ale jistě by se dala uplatnit ve středověké mučírně. Katetr na vycévkování je totiž podle ní nutné zavádět co možná nejrychleji a bez jakéhokoliv anestetika nebo lubrikantu, teprve potom z toho má pacientka ten pravý požitek. Zažila jsem kdysi vycévkování s anestetikem, prováděné pomalu a v klidu a nebolí to vůbec. Rychlozavedení katetru bolelo hodně a jeho rychlé vytažení rovněž. Pochybuju, že je takový postup učí ve škole. Možná spoléhají na to, že pacientku po porodu nějaká další bolest nerozhází.

Kolem čtvrté ráno mě odvezli na pokoj na oddělení šestinedělí - moc jsem chtěla na nadstandard, nechtěla jsem zůstat sama, ale bohužel měli všude plno. Na pokoji jsem byla sama, Tomášek ležel v inkubátoru. Měla jsem hroznou žízeň, ale moc se mi motala hlava a byla jsem tak slabá, že se mi sotva podařilo se na posteli nadzvednout. O nějaké chůzi nemohla být řeč. Takže jsem až do šesté hodiny ráno, kdy přišla sestřička, zmírala žízní a dívala se na vodovodní kohoutek pár kroků od postele, ke kterému jsem se nemohla dostat. Tlačítko na zavolání sestry na pokoji samozřejmě je, ale až u dveří, a ty jsou ještě dál, než ten kohoutek….

Kolem šesté přišla sestřička změřit mi teplotu, donesla mi čaj a pak mi pomohla dojít do sprchy, byla se mnou ve sprše a dávala pozor, ať nespadnu. Motala se mi hlava (pak mi jen tak mezi řečí řekli, že jsem měla výraznou ztrátu krve při porodu, ale za celý pobyt v nemocnici nikoho ani nenapadlo změřit mi tlak, nebo se o to, že se mi čtyři dny v kuse motá hlava, nějak podrobněji zajímat….)

/ Až k tomuto místu jsem fungoval pouze v roli korektora stejně jako u předchozích příspěvků o Schovánkovi. Teď mám pocit, že bych měl něco dodat k tématu. A abyste lépe pochopili, co se skrývá za vcelku vágní poznámkou o "výrazné ztrátě krve", vrátím děj na porodní sál. Doufám, že nebudu příliš morbidní, útlocitnější povahy přeskočí zbytek psaný kurzivou ;-)

Po převozu na porodní sál jsme s Janou osaměli. Jana sténala v bolestech na porodním lůžku, zvenku se ozýval křik dalších rodiček (nevím, kolik jiných porodů současně probíhalo na ostatních sálech). Přišla doktorka, prohlédla Janu, řekla, že rodí (!) a odešla. Občas přispěchala porodní asistentka, mrkla na monitor, prohodila několich chlácholivých vět, pár pochval, sem tam i nějakou radu … a zase odběhla. Jana mě vnímala jen v přestávkách mezi kontrakcemi, já se o ni bál a měl jsem vztek, že se o ni nikdo nestará. Asi deset minut před jednou k nám paní doktorka zaskočila na zběžnou kontrolu a zjistila, že Schovánek se tlačí ven. Nastal nepopsatelný zmatek. Sál byl během chvilky plný a všichni se překřikovali navzájem. Držel jsem Janu za ruku, mluvil na ni a snažil se ji uklidnit. Několik ošetřovatelek křičelo na Janu, aby pořádně tlačila. Některé se jí snažily pomoct stláčením břicha rukama. Pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že ta jejich nervozita není v pořádku. Pamatuju si jak doktorka křičela, aby okamžitě vzbudili primáře. Porodní asistentka řvala na Janu, že miminko chce ven a že musí tlačit, nebo to bude špatné. Doktorka bědovala, že primář nestačí přijít. Několik dalších hlasů vysvětlovalo Janě na přeskáčku, jak má tlačit. Jiné hlasy je překřikovaly tvrzením, že netlačí. Jana to několikrát zkusila a začala ztrácet vědomí. Doktorka horečně udílela příkazy. Pod Janu upevnili kovový lavor. Doktorka píchla Janě lokální anestetikum a začala ji nastřihávat. Spěchala a nadávala. "Nastřižení" je eufemismus. Pak jsem si všiml, co je špatně. Těsně předtím, než Janě sundali sondy monitoru, svítila na ukazateli tepu (Schovánka) hodnota 50! Ještě před chvílí tam bylo160! Asistentka přiběhla s nástroji zabalenými v zažloutlé zaprané pleně. Do lavoru crčela tmavá krev. Doktorka zavedla kleště. Nešlo to, zkoušela to několikrát. Zapatlala rukojeti od krve. Klouzaly jí. Klela. Přišel rozespalý primář. Nezapadal do celkového obrazu. Byl klidný. Rukojeti kleští obalil gázou, aby neklouzaly, pomohl doktorce kleště usadit a nechal ji, aby vytáhla Schovánka na svět. Schovánek uvízl. Dusil se. Ještě jednou se nastřihávalo. Potom se Tomášek narodil. Nekřičel ani nelapal po dechu. Dřív než ho odstřihli od mámy, stačil otevřít oči… Jedny ruce zaškrtily pupeční šňůru, druhé ji přestřihly, další přitom držely Schovánka a ještě jiné ho popadly a vynesly pryč ze sálu. Všechno bleskově, profesionálně. Zvenku bylo slyšet křik dalších rodiček. Celou dobu jsem ho nevnímal. Další okamžik spěchu, chvatu, pobízení a zdánlivého zmatku. Během několika vteřin jsme s Janou osaměli. Na hodinách bylo 1:15. Jana se se probrala z bezvědomí, hladil jsem ji. Byla propocená a neuvěřitelně studená. V obličeji voskově žlutá, promodralé rty. Začala se třást. Hodně třást. Cítil jsem se strašně. Nevěděl jsem, co je s Tomáškem a měl jsem strach hnout se od Jany. Jana se zmateně ptala co se stalo a já zíral na lavor, do kterého tenkým pramínkem pořád tekla krev. Objevila se porodní asistentka a řekla mi, že se můžu jít podívat na Tomáška. Nechal jsem Janu v její péči. Tomášek už byl umytý, tichounce pokňourával a právě se seznamoval s obalovou technikou pro miminka. Ošetřovatelka mi ho podala a já ho ukázal novopečené mamince. Vzápětí mi Tomáška vzala nově příchozí sestra a beze slova ho nesla pryč. Už jsem toho měl tak akorát. Vyběhl jsem za sestrou, zastavil ji a dožadoval se vysvětlení. Sestra se divila, proč ji zdržuji a povolala si posily. Konečně jsem se dozvěděl, že Tomášek je sice v pořádku, ale hodně se přidusil a pro všechny případy si na první kojení počká v inkubátoru. Vrátil jsem k Janě. Zase byla sama! Hrozně se klepala a přes drkotání zubama přiznala, že jí je strašná zima. Přikryl jsem ji zakrvácenou dekou a třel jsem jí ruce. Nějaká paní přišla vyměnit lavor pod Janou za čistý. Vyděsilo mě to. Neměl jsem představu, kolik krve už Jana ztratila, ale zdálo se mi, že nejméně litr a půl v tom lavoru musel být. A nikoho to nezajímalo! Jana neměla transfuzi, byla bledá a nepřetržitě krvácela z otevřené rány, jen na vnější straně dlouhé cca 10 cm. Čekali jsme. Na cokoliv. 5 minut. Přišla doktorka, pořád ještě mírně nervozní a mumlala něco o placentě. Zkoušela tahat za pupečníkovou šňůru, mačkat Janě břicho a nevěřícně kroutila hlavou. Ptala se Jany, jestli byla někdy na potratu a nad zápornou odpovědí vyjadřovala údiv. Odešla. Janě začalo být do breku. Vůbec nevěděla, co se děje. 5 minut. Doktorka předvedla prakticky přesnou reprízu. Po dalších deseti minutách ale ztratila trpělivost a placentu de facto vytáhla za pupečníkovou šňůru. Prohlédla ji, utrousila, že je to v pořádku a odešla. Osušil jsem Janě slzy a snažil jsem se mluvit, abych nemusel myslet na tu novou spoustu krve pod ní. Potom jsme se konečně dočkali šití. Ta samá paní doktorka byla ale tentokrát jako vyměněná. Šila dlouho, úplně v klidu, mlčky, trpělivě, pečlivě, soustředěně. Tak soustředěně, že mi chvíli stála na noze aniž by si toho všimla :o)

To je z mé strany k průběhu porodu a ke stručné poznámce o ztrátě krve vše. Ještě dodám, že s odstupem 10-ti týdnů je jizva naprosto nádherně zhojená. Škoda, že dotyčná paní doktorka nezvládla své vystupování tak, jak ovládá jehlu.

Jirka./

Mno, po tomto odstavci jsem opravdu raději, že si nic nepamatuju…. Ale zpět na oddělení šestinedělí:

Tomáška mi přinesla dětská sestra v půl sedmé, pomohla mi ho přiložit na kojení - to mu naštěstí od prvních chvil šlo znamenitě, měl a má neustálý hlad a maminka je tady od toho, aby se postarala :o) Na mou žádost potom Tomáška znovu odnesla na novorozenecké oddělení. Netroufala jsem si zůstat sama s Tomáškem na pokoji, motala se mi hlava a šití mě bolelo tak, že jakýkoliv pohyb byl utrpením. Bála jsem se toho, že bude potřebovat nakrmit nebo přebalit, já ho zvednu, zamotá se mi hlava a upustím ho, nebo že s ním upadnu. Přibližně v jedenáct ho sestřička donesla na kojení ještě jednou a to už u mě zůstal. Ale v té době už jsme na pokoji byly tři a byla jsem klidnější.

Z celého porodu, z toho jak probíhal, co následovalo, jsem byla dlouho rozpačitá, zklamaná a rozčarovaná. Ani jsem neměla chuť psát na Rodinu, jak jsme dopadli. Mockrát jsem to obrečela, hodně mě mrzelo, že jsem Tomáška vlastně neporodila, že si nic nepamatuju, že nic neprobíhalo normálně. Postupně mě to přešlo, to špatné je zapomenuto a to dobré nám zůstalo - právě se probouzí v postýlce a šílí hladem :o) Ale občas mi v hlavě straší, jak by asi porod probíhal, kdyby mi sestra na oddělení věřila, že mám bolesti, kdybych nemusela při tak rychlém nástupu bolestí ležet na zádech na monitoru, kdybych na sále nemusela tlačit v leže na zádech, kdyby….. no, mám hodně věcí k přemýšlení.