S mým třináctiměsíčním synem jsem už zažila spoustu příhod, o které by se stálo za to s někým podělit. Ta poslední nočníková příhoda je snad ze všech nejlepší.
Kryštofovi vyřezávali na kožním malé bradavice-molusky. Všechny jsme je nejdříve pečlivě natřeli speciálním krémem jménem Emla, který kůži znecitliví tolik, že necítíte ani zásah nepřátelským indiánským šípem. Emla zabrala. Kryštof ječel jak pardál, když uviděl bílý plášť doktorky, než si ale lékařka nachystala skalpel a gázu, uklidnil se a při samotném zákroku už téměř nepípl. Následoval sice obligátní řev při lepení náplastí, ten jsme ale zahnali kojením. Doktorka se podivila, že náš třináctiměsíční puclík je stále ještě kojen bez ohledu na to, že já jsem v šestém měsíci dalšího těhotenství, a propustila nás domů. Zatímco Kryštof si spokojeně pobrukoval v kočáře, my s Robertem jsme naznali, že si zaslouží něco za bolest. Hračku nebo dobrotu nebo něco na sebe, zkrátka jsme se chtěli odreagovat při nákupu nějaké blbůstky. Pravda totiž je, že jsme toho tu noc před zákrokem moc nenaspali, Robert si dokonce zkoušel Emlou znecitlivět část ruky a poté se do ní řízl, aby věděl, co všechno náš brouček ucítí a co ne a jestli ho někdo nebude zbytečně trápit.
V obchodě s dětskými věcičkami nebyla ani noha a tak jsme Kryštofa vypustili. Byl v sedmém nebi, všude kolem kočárky, auta, plyšáci. A nočník! Velký modrý tuleň s roztomilým čumákem, hlavou jako držadlem a packami jako oporami pro nožičky. Prostě paráda. Náš prcek netušil, že tuleň je určený ke kakání a čůrání (kdyby to tušil, určitě by se mu tak nelíbil, k nočníkům nemá totiž nejvřelejší vztah) a tak jsme ho koupili. Pravda, dvě stě pět korun není nejméně, za statečnost si ho ale zaslouží. Zaplatili jsme, Kryštof bafl nočník do ruček, a že půjdeme. Jen jsme se trochu zarazili, když na nás paní prodavačka zavolala: "Já vám ho ještě vyzkouším!" To se na něj chce vyčůrat? šeptl Robert, Kryštof už k prodavačce ale natahoval ruce i s tuleněm a tak jsme jen koukali, co bude. Nečůrala. Zmáčkla čidlo pod nočníkem a ozvaly se tóny Beethovenovy sonáty Elišce. Ten nočník byl hrací. Hrací! Kryštof zíral a nevěřil svým uším. I my jsme zírali. Paní prodavačka rychle pochopila, že se nám Eliška moc nezdá a řekla směrem ke Kryštůfkovi: "To je krása, viď? Tam když se vyčůráš, tak to bude hrát." No to je tedy krása, pomysleli jsme si, Kryštof byl ale nočníkem tak fascinovaný, že jsme ho prostě nemohli vrátit. Poté, co nás prodavačka ubezpečila, že tuleně bez Elišky nevedou, ba že se takoví vůbec nevyrábí, vycouvali jsme z obchodu a na ulici se rozesmáli hurónským smíchem. Není to totiž ani týden, co můj muž s mým otec, Kryštofovým dědou, vedli intelektuální debatu na téma neuvěřitelné vymoženosti moderního dětského světa a jejich ohavnost. Kromě bakelitových Disneyovských postaviček zařadili do výčtu dětských ohavnůstek i nočníky s řídítky a nočníky s hracími čidly.
Od té doby, co má naše dítě tuleně Elišku, nekaká do plínek. Občas dokonce nahlásí i čůrání. S Eliškou je ale problém. Čůránky jí totiž zatékají do zvukových čidel a ona nepřestává hrát. Hraje hodiny. Zavřená v komoře, zaházená hromadami prádla, čekáme, až vyschne, abychom ji mohli zase vyndat a aby se do ní Kryštof v zápětí mohl vyčůrat. A pak zase zraje a hraje a hraje a nemůže přestat, dokud ji nezavřeme do komory. Tam opět vysychá. Trvá jí to zhruba tři či čtyři hodiny. Doufáme, že se vybije, trvá to ale už několik dní a naším bytem se stále line ta samá otravná melodie. Včera večer jsem Elišku vynadal z komory a dala ji, tichounkou, Kryštofovi pod postýlku, až se ráno vzbudí, aby nezapomněl čůrat. V noci mě vzbudila melodie. Eliška vyhrávala a nikdo na ni přitom nečůral. Kdyby pan Beethoven věděl…
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.