Nočník - středobod vesmíru

O tom, jak jedním slovem nazvat dosavadní život s naši milovanou Adriankou, mi nedělá sebemenši problém. Tím slovem nemůže byt nic jiného než ŠTĚSTÍ. Ne že bych byl s manželkou před narozením dcerky nešťastný - to vůbec ne, ale s Adriankou přišla do našeho života nová energie.

Adrianka ŠTĚSTÍ je a ŠTĚSTÍM navždy zůstane, ale poslední dobou se nám do rodičovství plete ještě jedno slovo - NOČNÍK. Ano, Adrianka si stále ulevuje do plenek, NO A CO? Je nějakou povinností, že ve dvou letech musí dítě sedět na nočníku? Nočník nějakým záhadným způsobem formuje postavu? A nebo se snad dítě bez sezení na této zázračné nádobě nebude schopné později učit? Mám nespočet otázek na tu jednu, co pořád slyším: "Chodí už Adrianka na nočník?"

Že něčí dítko na něj chodí v jednom roce není pro mne argument pro to, abych Adrianku přilepil k té umělé hmotě. Ano, občas ji na nočník zkusíme posadit, ale zatím bez výsledku, jaký bývá očekáván. Nebo ji snad při sezeni na tom "zázraku" dětství máme foukat do pusinky, aby se jí to konečně povedlo? Domnívám se, že nikoliv.

Snažím se chápat každého človíčka jako individualitu a tak samozřejmě nahlížím i na naši dcerušku. Nechci, aby Adrianka byla "průměrná", chci aby byla sama sebou. Když začala chodit dříve než bývá obvyklé, tak jsme ji taky nepodráželi nohy, aby byla "průměrná". Z toho samého důvodu ji v současnosti nebereme z rukou papír a tužku, když kreslí obličeje dříve než "průměrné" děti.

Prostě a jednoduše - Adrianko, my Ti budeme ukazovat možnosti, ale Ty si sama rozhodni, kdy odložit plínky.