Snažíme se on-line . Aneb bude nový deníček?

Děkuji všem za jejich zkušenosti, a holky, chtě – nechtě přesvědčily jste mě. Teď jsem ještě chemicky chráněná, ale jen co doberu toto platíčko, děj se vůle boží.

První těhotenství přišlo naprosto neohlášeně. Měla jsem nastupovat do vytoužené práce a v týdnu, kdy jsem měla podepisovat smlouvu jsem zjistila, že osud, nebo příroda, nebo nevím jaká instituce rozhodla jinak. Všechno probíhalo téměř podle učebnic. Jenom asi v devátém týdnu jsme si poleželi pár dní s vaječníkem v nemocnici.

V prvním měsíci jsem ze sebe byla docela překvapená. Pečení vánočního cukroví mi nikdy nepřipadalo namáhavé, do doby než jsem musela celý den bojovat se spavou nemocí, pomlčka marně. Týdenní zimní prázdniny v malinké šumavské chaloupce s komfortem z konce předminulého století s celým našim zvěřincem, čítajícím dvě veliký psí bestie, dvě kočky, dvě andulky a dva kluky (jak jinak, během cesty všichni naloženi v kufru naší Felície naštěstí Combi, opravdu všichni!) jsem přežila víceméně setrvačně. Trpělivě jsem polehávala, zvykala si na svůj stav, hlavně na únavu a snažila se, aby moje apatie nějak nenarušila klukům ten týden s náma. Do třetího měsíce si nepamatuju nic, jenom spánek, ale od čtvrtého měsíce jsem už nečekaný příliv nových sil vybíjela malováním a bílením všech zdí, které jsem v baráku potkala. V šestém měsíci jsem jedné noci odrodila dvě koťata mojí spolutěhulky kočky Micky, bohužel lezly ocáskem, tak ten život nepřežily a poslední tři musely brzy ráno císařem. (Byl to krásný zážitek. S manželem jsme na chodbě veteriny poslouchali její mňoukání z operačního sálu, pak dlouho ticho a nakonec rychle za sebou tři různé pisklavé hlásky a poprvé jsem si prožila rodičovskou hrdost. Micku nám přinesli jako kus hadříku, ale jak se postupně probírala z narkózy, tak se z ní stávala ta nejobětavější kočičí máma, jakou jsem kdy viděla. Budiž jí zem lehká.) Během celého těhotenství mi trochu tvrdlo bříško, tak jsem měla nařízeno se nenamáhat, necestovat a polykat Magnesium, takže jeho zbytek jsem se pokoušela prosedět v křesle s nohama na židli, u seriálů na Nově a usilovným háčkováním. Zvykla jsem si dokonce i na Esmeraldu, zvlášť asi od čtyřicáté části to bylo moc dojemné. Bála jsem se, že kvůli porodu nakonec neuvidím poslední díl, ale stihla jsem to. I dečky se prodávaly moc dobře. To bylo snad to nejtěžší, vzhledem k mé narůstající aktivitě, nechtěla jsem tomu věřit, ale opravdu hnízdící reflex funguje. U mě výrazně mohutně, manžel by vám mohl vypravovat, chudák. Mezi poleháváním jsem ještě opravila pár polorozpadlých kusů nábytku do úplně nového vzezření, dobílila co nebylo dobíleno, jenom v zahrádce se mi už špatně plazilo a on za mnou pořád chodil a vrčel jak ho rozčiluju, ať toho všeho okamžitě nechám. Když jsem ho v osmém měsíci odvážela na sraz na závody, ta hrůza, co by bylo, kdyby se během těch 160 km chtělo miminku něco podnikat, mi naštěstí jenom trochu zvedla tlak, který mám i tak nízký. V devátém měsíci jsem ho doprovázela na další závod a opět jsem měla sama na starost oba kluky, jako ostatně to léto už po několikáté, jenom nevím, jestli bylo horší pro ně tahat se s těhotnou ženskou těsně před porodem, nebo pro mě nechat se tahat od nich. Takže jsme fandili tátovi, placatili se u vody, byl parný srpen a já trnula hrůzou, že začnu rodit na břehu Lipna, v každé ruce budu mít jednoho kluka, drahá polovička bude na jachtě někde na opačné straně vody a navíc mu zkazím závod. Nakonec to dopadlo dobře, poslední týden se ode mě nehnul a byli jsme spolu až do narození naší princezny. Bolesti se dostavily přesně na termín a druhý den před půlnocí byla holčička na světě. Tatínek jí přivítal pláčem a já bláhovým pocitem úlevy, že od teď už bude jenom líp. Netušila jsem, že se budu cítit, jako by mě přejel parní válec. Psychika byla v pohodě, snad jenom citlivější, ale sedět jsem mohla na půl zadku, kojení sice šlo, ale bolelo, horečka pomalu, ale jistě stoupala, kluci byli u nás až do konce prázdnin a já potřebovala klid a ticho aspoň na ty krátké chvilky, kdy jsem mohla spát. Ani nevím, jak jsem ten týden po příjezdu z porodnice přežila.

Stejně jako hnízdící reflex, tak i mateřské pudy se u mě probudily s razancí tornáda. Jaksi přirozeně vyplynulo, že jsem se o všechno starala, ale nedalo mi, a jednou jsem se zeptala tatínka, který se v porodnici kasal, jak se těší na koupání a radosti s ním spojené, proč teda občas nekoupe? Že nepřebaluje a nekojí, to jsem chápala. Čekala jsem roztomilé výmluvy typu čas a velikost resp. malost dítěte, ale odpověděl pro mě krásným vyznáním „Když mně se tak strašně líbí, jak o ní pečuješ.“ Dostala jsem vyznamenání, že jsem dobrá máma a z toho žiju dodnes. Asi mi k životu stačí málo, anebo spíš ten můj chlap ví, jak si mě omotat kolem prstu.

Tak nám, prosím, držte palce, aby se nám brzy urodilo a já se vám hned s radostnou zprávou ozvu i se svým bříškem on-line.