Snažíme se dál 11 - Bilancování a prťátko

Předloni jsem přála svým známým, aby jejich rok 2002 byl stejně krásný a úspěšný jako pro mě rok 2001. Na sebe jsem asi zapomněla. Začalo to všechno úplně nevinně.

Z kraje roku jsme pokřtili Aničku, dívali (a divili) se jak nám krásně roste a ve slastné iluzi, či hloupé nevědomosti snovali plány na jaro, léto, atd. Velmi plíživým a o to zákeřnějším tempem se začaly sbíhat drobné mraky na našem jasném nebi až sestrojily vichřici ledovou nečekanou, která nejenom zničila celou úrodu (malou, buďme upřímní), ale vzala s sebou i část střechy. Chápaje to jako výzvu osudu a živlů, přijali jsme tento políček s odhodláním škody napraviti a z nich se poučiti. Náš vzdor byl pochopitelně obratem po zásluze potrestán.

O povodních, nehojících se zraněních, ztraceném Plaváčkovi už jsem psala. Brali jsme každou náhlou změnu v plánech s chutí poprat se, bohužel pořád menší a slabší. Mysleli jsme, že nejhorší už máme za sebou. Blížící se podzim nás však tlačil, jak vlezlou zimou, tak neúprosnými předpověďmi o deštivém počasí. Posbírali jsme teda poslední zbytky odvahy a s pohledem upřeným na barák vzhůru nohama jsme ještě pomohli střeše dolů. Modlili jsme se, aby nepršelo. To víte, že nepršelo. Lilo! Vždy jsem si myslela, když jsem to viděla ve filmech, že nejtěžší je trefit se kýblem pod proud vody tekoucí ze stropu. Kdepak. Nejtěžší je ten kyblík vyměnit a nechat si téct vodu (hnusnou, studenou, mokrou, hnědou ...) za krk. Zvlášť, když je těch proudů několik a není kam uhnout. Bilance - na dvoře zmrzlé bahno (aspoň se tam dá chodit a ne brodit se), mokrý barák s části bez střechy, ale hlavně že jsme všichni zdraví.

V pokoře skloněni, čekali jsme ještě další rány, ale buď jsme si zvykli anebo už žádné nebyly. A tak jsme se dočkali času vánočního, netrpělivě očekávali Silvestrovskou noc a poslední vteřinu loňského roku, úderem které by snad mohly skončit všechny naše útrapy. Radost na sebe však nenechala tak dlouho čekat. Na Silvestra o půl deváté večer nám naše šikovná fenečka Gaya porodila první štěňátko, o půlnoci další, chvilku po ní třetí a do rána ještě další dvě. Bilance - čtyři holky, jeden kluk. Ty dračice malé ho málem ušlapali a nepustili k jídlu, tak jsem si zopakovala pro jednou i noční kojení ze stříkačky.

Zdá se, že úderem první vteřiny tohoto roku se všechno začíná obracet v náš prospěch. Věřme, že jsem to teď nezakřikla. Ťuk, ťuk na dřevo.

Už tady bylo mnohokrát napsáno a ještě víckrát potvrzeno, že chleba padá zásadně na namazanou stranu. Když jsem si myslela, že budu ještě pár měsíců kojit, nakoupila jsem si ochranné polštářky a za týden jsem musela s kojením přestat. První i druhé měsíčky po revizi dělohy přišli s neobvyklou intenzitou, sílou a délkou, tak jsem se zásobila hygienickými pomůckami a zdá se, že je nějakou dobu nebudu potřebovat. Na Nový rok měla moje doktorka službu, tak mě mohla v klidu vzít na ultrazvuk a prťátko je tam. Asi máme v domácnosti nějakého bacila :-).

Ta maličká světloučká skvrnka je prtíšek.

Dva měsíce jsme nademnou obě kroutili hlavami. Já jsem byla přesvědčená, že těhotná být nemůžu, jen jsem nějaká porouchaná a nefunguju jak mám. Ona mi to potvrzovala negativními krevními testy, já to dokládala jednou čárkou na papírkových testech a obě jsme se přesvědčily na ultrazvuku, kde jsme nic neviděly. Nepomohla injekce Agolutinu, po které se do deseti dnů zaručeně jistý očekávaný důkaz měl dostavit. Po dvaceti dnech se nic nedělo a byl tady osudný Nový rok a oznámení, že jsem 6+3, počítáno podle velikosti, nikoliv podle měsíčků. Asi zabrala "výhrůžka", že začnu brát prášky, které se berou těsně před přechodem. Bilance - pohlaví neznámé, zdraví zjevné. Nejhezčí na tom je termín porodu, který zatím přesně souhlasí s narozeninama Aničky.

Po oné letní zkušenosti jsem vděčná i za ty nepatrné příznaky těhotenství. Jsem unavená, hlavně po ránu, ale dá se to rozchodit (i když někdy bych potřebovala jeřáb, abych vstala z postele). Žaludek mám jako na vodě, nemám chuť jíst, ale zato neblinkám a ani nehladovým - mátový čaj to vždy zpraví. Občas mám malou závrať, třesou se mi ruce a pobolívá bříško, zvlášť když si ze mně Anička dělá prolézačku a nešikovně se otočím tak, že mě šťouchne.

A ještě jeden výrazný příznak se nedá přehlédnout. Petr má opět zdivočelé chutě. Už několikrát slupnul na posezení láhev kompotu nebo nakládaných okurek. Ty olivy si dnes musel koupit, jinak by to nepřežil. Vypéká a vaří samé specialitky, za což jsem mu nesmírně vděčná, kolem kuchyně se teď zrovna motat nemusím. Nepočítaje to množství čokolády, které už zládoval. Buďme vděční přírodě, která ho obdařila jakž takž atletickou postavou. Jenomže kulatit se budu já - doufejme :-).