Plaváček 1 (aneb Snažíme se 6)

Na nečisto jsme si to vyzkoušeli předloni na podzim, kousek po naší svatbě. Při výrobě boudy pro psy si proťal šlachy na pravém zápěstí. Dláto v pravé ruce, kladívko v levé, ale poškozeny byli šlachy pravé ruky. Nikdo nechápal jak se mu to povedlo, ani on sám. Říkám, šikula. Než mu našli a sešili jednotlivé konce proťatých šlach trvalo tři hodiny. Mezitím se skamarádil s operatérama, asi v jeho věku, kteří se už ani nestyděli komentovat stav slovy - hele, sešijeme mu to takhle, já stejně nevím, kerej konec patří ke kterýmu. Sádra na pět týdnů, několik dalších týdnů rehabilitace. Všude jsem jezdila s ním, volantem se s rukou v sádře moc kroutit nedá. To už byla Anička pár dní na cestě.

Ve čtvrtek však měl smůlu. Ten rezavý hřebík byl šikovně schovaný ve spadlém trámu, na který důvěřivě šlápnul. Perforovanou má holinku, ale nohu ne. Hřebík se zastavil u kosti. Samozřejmě hrdina, který prý vydržel už i horší věci, si ránu vydesinfikoval whiskou, určenou na podobné a slavnostnější příležitosti. Aby mu to nebylo líto, pustil desinfekci i dovnitř. Moje vytrvalé přesvědčování o bahně po povodních, bacilech v něm se nacházejících, prošlém očkování na tetanus a z 80% smrtelnosti této nechutné nemoci nepomáhalo. K akci ho dohnalo až neodbytné cukání a škubání v ráně, dostavivší se po pouhých pěti hodinách od oné události. Začala jsem se oblíkat a chystat i Aničku, ale byla jsem odmítnuta upozorněním, že v deset v noci nebudeme dítě nikam tahat. Kdo znáte jižní Čechy, určitě je milujete, už kvůli těm klikatým úzkým cestičkám, údolím, za kterými se znenadání vyklube další kopec a pořád dokola. Ale s dírou v noze, s rozvíjejícím se bolavým zánětem šlapat střídavě na plyn a brzdu asi 20 km (spadlé mosty, objížďky), navíc ve tmě, se krása tohoto prožitku zjevně ztrácí. Tento argument taky nezabral.

Co vám budu povídat, vrátil se skučíc bolestí. Dnes už chápu zoufalství mužů při porodu, když jim jejich milovaná polovička před očima padá bolestí a oni jsou bezradní a nevědí jak jí pomoci. Nevěděla jsem jestli ho mám hladit, aby usnul, nebo nehladit - když něco bolí hodně, pak bolí i jemný dotek. Prášky na spaní nemaje, po půlnoci jsem byla schopna akorát podat dvě růžové lentilky Ibuprofenu a zoufale si přát, aby těch 20 - 30 minut, po kterých by to snad mělo zabrat, netrvalo věčnost. Po 15 minutách to šel "rozchodit" a usnul až nad ránem. Chodit a tím pádem cokoliv dělat, pochopitelně nesměl několik dní. Strašáci typu gangréna a tetanus nás minuli až dnes (v neděli). Konečně se to začalo hojit, zato já už začínám vypadat poněkud mátohovitě. Anička sama do vany nevleze, ani do postýlky či kočárku, váží svých poctivých 11 kileček, navařit musí taky někdo, nádobí se samo neumyje a koza dvakrát denně nepodojí. Stěhování se do opravené ložnice jsme odložili na později, i tak už toho mám dost.

pondělí, 2.9.2002

Celou dobu jsem si říkala, kdybych to neviděla na monitoru, ani nevěřím, že jsem těhotná. Pořád jsem si musela připomínat, že se dá chodit i pomalu, nemusí se přímo běhat, po schodech se nemusí skákat, vodu na vaření si nemusím nosit po šesti, ale stačí po jedné nebo dvou lahvích. Měla jsem pocit, že můžu odtlačit barák. Zdivočelé chutě, šílený hlad a těhotenské nevolnosti jsem nepoznala nikdy.

Včera večer se však objevilo slaboučké krvácení. Na dnešek jsem byla naštěstí objednána na kontrolu, původně za účelem zjistit, zda-li nečekáme ty předpověděné povodňové dvojčátka. Minule jsme viděli jeden flíček a u něj takový jakoby stín a byli jsme zvědaví, co se z toho vyvine. Určitě bych z nich měla radost, ale přiznám se, když jsem uviděla jen jeden flíček, oddechla jsem si, nemějte mi to za zlé. Rok a půl a kousek malé dítě a k tomu dvojčátka, bez jakékoliv pomoci, nevím jak by to dopadlo. A srdíčko mu vesele třepetalo, plaváčkovi malému. Zdálo by se všechno v pořádku, až na to slabé krvácení. Pan doktor je velmi citlivý a ohleduplný, ale zároveň upřímný. Hodnotil situaci nemilosrdně jako začínající potrat. Pak si prťátko změřil a zdálo se mu příliš malinké. Pokud jsem v osmém týdnu plus pět dní, což i podle mých propočtů pravděpodobně jsem, měl by mít plod kolem dvou centimetrů, kdežto náš má osm milimetrů. Tak nevím.

Pan doktor napsal Ascorutin, Duphaston a sestřička píchla Agolutin (to nebyla jehla, to byl kůl). Správně bych prý měla honem pelášit do nemocnice, ale vysvětlila jsem mu naší situaci, tak nařídil nenamáhat se, nezvedat, nechodit, když to není nutné, hlavně ležet. Teď mi Petr oplácí mojí starostlivost, vaří, nosí Aničku když někam uteče a odmítá se vrátit a trápí mě ležením v posteli. Příští kontrola je už ve středu a pokud krvácení nezmizí, asi si někde poležím.

úterý, 3.9.2002

Pořád slaboučce krvácím. A mrzí mě, že nemůžu kojit. Duphaston se prý vylučuje do mléka, tak mi dr. nedoporučoval v kojení prozatím pokračovat. Sice se snažím Aničku už úplně odstavit, kojit jen večer a v noci, za účelem uklidnění se a usnutí, ale stále mě baví pozorovat její nadšení s jakým se přisaje. Obávám se, že za týden už nezbude ani ta troška mlíčka, kterou ještě mám. Tak jsme kojení nahradili ředěnou jablečnou šťávou a nestačila jsem se divit, jakou má to dítě v noci žízeň. Před usnutím vypila 150 ml a to už měla v sobě láhev mlíka, v noci dalších 150 a nad ránem v pět opět.

Původně jsem vám chtěla psát o nadšených pocitech, o tom jak mi je báječně, jak těch sedm měsíců rychle uteče - prázdniny skončily, za chvilku jsou Vánoce a začátek dubna je tu taky coby dup. Že i kluci se hrozně těší. Že Aničce bude jeden a půl roku a kus, to už je skoro rozumný dítě, bude mi pomáhat a bude to skvělý. Že o tom těhotenství skoro nevím a doufám, že si toho nevšimnu po celou dobu, včetně porodu a už jsem přemýšlela, kamže tentokráte pojedem. Teď si přeju jenom ať se prťátku nic nestane, ať nemusím jít do nemocnice a nechávat tady Petra a Aničku samotné.

středa, 4.9.2002

Stav se nezměnil, pořád krvácím, ale miminko žije. "To je ale kořínek!", pravil pan doktor, když ho na monitoru viděl. Ze všeho nejvíc oceňuju, že má ultrazvuk přímo v ordinaci. Kdybych měla čekat ještě v další čekárně, asi bych utekla. Začínám se cítit trochu těhotně, jsem nějaká celá ubolená, ale třeba to bude jenom psychika.

V léčbě pokračovat, šetřit se, další kontrola hned v pondělí a doufám, doufám, doufám, že se do té doby nic nezmění k horšímu.

Držte nám palce, prosím.