Snažíme se dál 9 - Dvojjazyčná rodina aneb cizinka v Čechách

Slavili jsme totiž v Bratislavě, nadávali na politiky, volali po trestu za vlastizradu a nešlo nám do hlaviček, že od zítra už budeme jezdit do Čech jako cizinci. Formální stránka rozdělení se sice řešila několik měsíců, ale přece - pomalu, ale jistě byla vzájemná izolace zřetelnější. Naděje umírá poslední, proto jsme se ještě pokusili navázat na studium postgraduálem, ale zůstali opravdu jenom vytrvalci, v nepřejícných podmínkách neplánující rodinu ani ve vzdálené budoucnosti.

A tak jsem se octla v Praze, s odhodláním pilně pracovat, bohužel u toho nevyužívaje svých vědomostí, ale zato nabíraje spousty nových zkušeností. Usilovně jsem diskutovala se ctěným klientem, zda-li je ta modrá dostatečně modrá a nemá-li býti ještě modřejší, nebo velikost písma na titulní straně bulletinu vyhovuje-li dioptriím váženého pana vedoucího personálního oddělení, najednou honosně zvaného human resources. Hodně mě tehdy mrzelo, že jsem musela vést tato navoněná, nažehlená jednání, na hony vzdálená od toluenovoacetonového smradu milovaných, uvolněných a hlavně přirozených laboratoří a nejednou jsem, unavená, po dni stráveném v kanceláři s permanentním keep smiling, usínala s myšlenkou, co jsem si to zase vymyslela, s odpuštěním, za blbost. Člověk vždy chce to, co nemá.

Jako zarytý čechoslovák, jsem přirozeně obšťastňovala okolí svojí spisovnou slovenštinou v klamné naději, že stějně jako rozumím já jim, rozumí i oni mně. Vlna vzdoru se ve mně zvedla, po upozornění ředitele jednoho obchodního oddělení, který svůj slovenský přízvuk jen stěží maskoval, že budeme raději mluvit česky, ona ta slovenština, slečno, nepůsobí v Praze zrovna důvěryhodně. Než jsem se vzpamatovala, stačil ještě dodat, že kdybych se odstěhovala třeba do Anglie, taky bych mluvila jejich řečí. Poděkovala jsem za rozšíření obzorů a přemýšlela. Vážně mi tady není rozumět? A skutečně jsme už v jednom pytli s Balkánem? Tak to je teda opravdu v pytli.

Začala jsem víc pozorovat reakce okolí a kupodivu jsem občas zachytila, znáte to, takový ten telátkovský pohled, když vidíte, že spoluhráč neví, která bije. Jsem sice silně postižená šibeničným humorem, ale nerada přivádím lidi do rozpaků, až tak, že se stydí. Začala jsem si teda dávat větší pozor a přestala jsem používat slova jako - vankúš, uterák, plafón, prepáčte, že som sa oneskorila, tu sa musí poupratovať, dám si rezeň, na stole sú omrvinky, ďakujem, slivky rada nemám, električka tu bude za päť minút, pivnica, povala, rasca, máš vyhrnutý golier, čmárať, tárať, rátať, hydina, želám veľa šťastia (nikdo nevěděl, co to dělám a jestli je to hodně nebo málo) a tak podobně. Nahradila jsem je českými ekvivalenty, ale po nějaké době jsem se nemohla poslouchat už ani já.

Jak v zájmu svých přátel, tak ve svém jsem se vrhla se do studia češtiny. Jelikož i před tím rozhodnutím jsem nerozlišovala, jestli čtu český nebo slovenský text, nebylo to pro mě až tak obtížné. Když ale vrhnout, tak s rozběhem. I zaplakalo moje okolí, které bylo neustále usvědčováno ze svých znalostí resp. neznalostí. Co je spisovně a co ještě spisovnější, tu koncovka, tam předpona, kde se píše mě, mně, mne a podobné samozřejmosti. Odchovaná českými pohádkami, netušila jsem, že i pro mě bude tolik věcí nových. Když jsem měla poprvé napsat sloveso ve třetí osobě množného čísla ženského rodu v minulém čase s ypsilonem na konci, málem mi ruka upadla. Za to by mi dala učitelka slovenštiny nejenom kouli, ale i rákoskou.

Nevím jak je to s mojí češtinou (ale také s vaší: jak je správně s mou nebo s mojí češtinou?), ale kuráž mám. Stejně jako když jsem si udělala řidičák, s heslem: když nebudeš jezdit, tak se to nenaučíš, jsem vyrazila do ulic. Doufám jenom, že vás oči moc nebolí.

Abych dokonala moje soukromé opětovné spojení, vzala jsem si Čecha, založili jsme internacionální rodinu a narodilo se nám čechoslovátko. Jelikož čeští muži milují ľúbozvučnú slovenčinu, s potěšením poskytuju manželovi i tuto radost (kromě vaření, samozřejmě :-). Tím pádem naše komunikace vypadá někdy víc italsky:

   (já) - Máš rád prútené tienidlá?

   (on - telátko) - Cože?

   (já, ještě jednou a pomalu) - Máš rád prútené tienidlá?

   (on - vytřeštěné oči) - Co?! Proutěná jídla?

   (já - zvýšeným hlasem) - Ne! Líbí … se … ti … proutěná … stínidla … vole?!

   Anebo:

   (já) - Všimol si si ako mi vonku kvitnú tie astry?

   (on) - Cože jsem? Kviknul?

   (já) - Podáš mi, prosím, čierne korenie?

   (on) - To je jaké?

   (já) - No pepř, popleto.

   Atd., atd.

S Aničkou si zatím povídám česky i když je češka jenom napůl. Přece jenom, bude mít český školy, vyrůstat bude v Čechách. Ale věřím, že i slovenština se na ni nalepí, stejně jako se lepí už i na kluky. Chápou slova, které zní foneticky podobně a už vědí i co je to ťava, dážďovka a korytnačka a to jsou ve třídě rarita (i když momentálně jsou nejvíce zaujati angličtinou - kéž by jim to zůstalo).

Na další čechoslovátko nemusíme čekat půl roku, jak jsem se bála. Paní doktorka říkala, že stačí dodržet šestinedělí a můžeme se pokoušet znovu. Přiznám se, nějaký čas počkáme, ještě aspoň měsíc, bylo by to na mě příliš "hrr". Snažím se na to nemyslet, ale stejně pořád počítám. Teď už bych byla asi v šestnáctém týdnu a netrpělivě čekala na první kopnutí. Knížku o těhotenství a vývoji miminka si sice neprohlížím, ale v knihovně jsem ji zastrčila pořádně dozadu, pro jistotu.

Máte všechny pravdu, chce to hlavně čas, nic víc. Pořád si opakuju, že to byla jenom přirozená selekce, příroda ví co dělá, zvířátka z toho nedělají tragédii a my jsme taky jenom zvířátka, byť si namlouváme něco víc jen proto, že jsme si vymysleli auta, umíme je řídit a telefonujeme. Věřím tomu, že když přijde další těhotenství, tak už ten neúspěch pustím z hlavy, ale zároveň se bojím, že budu v ještě větší křeči, budu se bát i zhluboka nadechnout, co kdyby náhodou ...

A propos … dlouhou dobu mě zdravil mobil hláškou Náhoda je blbec! Teď jsem si tam doplnila i Vydržať!