Doprovázení rodin

Příběh prvý

Paní P., matka dvou dcer (třináctileté a pětileté) se do programu o.s. STŘEP dostala na základě doporučení sociální pracovnice obvodního úřadu (dále jen OSPOD). Ve společné domácnosti žijí oba manželé a mladší dcerka. Starší dcera, jejímž otcem není nynější manžel paní P., byla svěřena do péče babičky. Oba rodiče jsou zaměstnaní, matka na zkrácený úvazek. Sociální pracovnice také poukazovala na značný nepořádek.

Důvodem žádosti sociální pracovnice OSPOD ke spolupráci s rodinou bylo naučit matku, jak používat ve výchově dítěte jiné přístupy než fyzické tresty, a jak přimět dítě, aby více poslouchalo (v tomto případě např. motivovat mladší dceru k úklidu hraček či mytí vlasů).

Matka sama uváděla, že svoji dceru občas neúměrně trestá, protože ji neposlouchá. Sama v dětství prošla dětským domovem a s výchovou si nevěděla rady. Mezi manželi navíc docházelo ke konfliktům, neboť paní P. nedokázala vyjít s penězi.

Po navázání spolupráce a získání důvěry matky se podařilo stanovit sociální plán, který začala matka krok po kroku plnit. Paní P. se dceru snažila vychovávat jasně stanovenými požadavky a pochvalou. Také se naučila rozvrhnout čas tak, aby ho měla dostatek na péči o dceru, domácnost, pro manžela. Naučila se občas najít i volnou chvíli sama pro sebe.

Spolu s matkou jsme sestavili rodinný rozpočet, který se učila dodržovat a plánovat sama na další měsíce. V otázce úklidu domácnosti se podařilo matku dovést k dodržování základního úklidu (mytí nádobí alespoň jednou denně, utírání prachu a luxování alespoň jednou za týden až deset dní apod.). Změny v přístupu paní P. podporoval její manžel, což bylo důležité nejen pro ni, ale i pro celkovou atmosféru v rodině.

S rodinou jsme ukončili spolupráci ve chvíli, kdy rodiče měli dojem, že již další podporu nepotřebují. Sociální pracovnice OSPOD na pokračování poskytování našich služeb rodině dále netrvala. S rodinou jsme nadále v kontaktu, zúčastňují se akcí, které pro své klientské rodiny o.s. STŘEP a spolupracující organizace pořádají.

Příběh druhý

První kontakt s rodinou (paní J. a její jedenáctiletou Romanou) proběhl ve speciálně pedagogickém centru (dále jen SPC) školy, kam Romana chodí. Důvodem bylo, že na policii bylo oznámeno podezření na týrání dítěte, které následné vyšetřování potvrdilo. Zpráva z policie přišla do SPC školy. SPC proto paní J. doporučilo spolupráci s některou s jím nabízených institucí. Paní J. si zvolila STŘEP.

Sociální pracovnice domluvila termín první schůzky. Ta se konala za účasti paní J. a sociální pracovnice SPC. Při ní bylo paní J. vysvětleno, jaké služby jí STŘEP může nabídnout a byl dojednán termín konzultace v rodině. Dohodnuta byla také spolupráce mezi STŘEPem, SPC (konkrétně sociální pracovnicí a psycholožkou) a školou (třídní učitelkou Romany). O spolupráci rodiny se sdružením byla též informována sociální pracovnice oddělení péče o dítě.

Paní J. byla při prvním setkání hodně zamlklá. Mluvila o tom, že si neví rady s tím, jak vychovávat dceru, která neposlouchá nikoho jiného kromě ní. Ve škole hodně zlobí a jí to dělá velké starosti.

Třídní učitelka i sociální pracovnice SPC situaci v rodině označily jako napjatou. Vztah matky s dcerou je podle nich problematický. Myslí si, že proto, že Romana několik let po svém narození strávila v dětském domově. Paní J. byla v té době ve výkonu trestu. Romanu si k sobě vzala krátce po propuštění. Romana je, podle nich, na matku velmi fixovaná. Má strach, aby ji opět neztratila.

Při první konzultaci v rodině mluvila paní J. o jasně daných pravidlech, které dceři stanovila. Pravidla upravují veškeré chování dcery. Když je poruší (třeba tím, že přijde ze školy domů později) následuje trest – buď psaní vět typu „Nebudu zlobit maminku“ (paní J. ukázala i speciální sešit, který na tresty zavedla) nebo bití. Podle paní J. pravidla i tresty Romana dobře zná. Jí samotné není příjemné, když musí dceru trestat – jak by to ale vypadalo, kdyby po selhání trest nepřišel. Na dceři jí hodně záleží. Chce, aby z ní něco vyrostlo, aby měla lepší život než ona. Tresty, které používá, sama jako dítě zažila v dětském domově. Byt byl vzorně uklizený, paní J. říká, že nesnese nepořádek. Každý den, když dcera odejde do školy, věnuje se důkladnému úklidu.

Při další schůzce už byla i Romana. Na každou odpověď hledala očima souhlas u matky. Ta dbala na to, aby se chovala „slušně“ (musela např. způsobně sedět a o možnost mluvit matku požádat). Jen tak to podle ní někam dotáhne. Při setkání byl patrný nedostatek fyzického kontaktu mezi oběma. Romana se o něj snažila, pro paní J. bylo těžké ho opětovat.

S paní J. začala práce na možnostech změny rigidních pravidel a na hledání možností toho, jak dceři stanovit hranice jinak než pomocí stávajících trestů. Paní J. byla změnám velmi otevřená.

Při konzultacích často hovořila o tom, jaké dětství měla ona, když byla v Romanině věku. Neuměla si představit, že existují i jiné možnosti, jak dítě vychovávat. Ve výchově dcery vycházela z vlastních zkušeností, které byly velmi tvrdé. Paní J. má Romanu velmi ráda, bojí se, aby ji znovu neztratila. Myslí si proto, že musí být perfektní matkou.

Práce s rodinou trvala téměř tři čtvrtě roku. Fyzické trestání dcery paní J. přestala používat velmi rychle. Větším problémem pro ni bylo, co používat místo trestů. Romana totiž poté, co paní J. s bitím přestala, začala hodně zlobit. Obtížné pro ni také bylo přijmout fakt, že hranice pro dítě nejsou rigidně stanovené, ale je třeba je dokázat pružně měnit. Pro paní J. bylo velmi osvobozující přijetí vědomí toho, že vždy nemusí být stoprocentní matkou. Ve vztahu k dceři pak byla mnohem uvolněnější. Postupně začala opětovat i její snahy po tělesném kontaktu.

Občanské sdružení STŘEP je nestátní nezisková organizace, jejíž aktivity jsou zaměřeny na pomoc a podporu rodinám s dětmi, které jsou ohroženy zanedbáváním péče a/nebo odebráním z rodiny.