Jaxe chatuje školákům?

V souvislosti s moderními požadavky na výuku i v duchu státní informační politiky ve vzdělávání přibývá na školách nejen počítačů, ale také možností dětí je využívat.

V souvislosti s moderními požadavky na výuku i v duchu státní informační politiky ve vzdělávání přibývá na školách nejen počítačů, ale také možností dětí je využívat. Nejenže žáci pracují s výukovými programy či standardními uživatelskými aplikacemi nejčastěji užívanými v prostředí Windows, ale běžně mají přístup také k internetu. Současně se zvyšuje počet příležitostí, kdy se mohou k Síti připojovat: Přibývá vyučovacích hodin, v nichž mohou internet regulérně využívat, mimoto tuto možnost za úplatu nebo zcela zdarma nabízejí po vyučování také školní kluby, knihovny apod. Školáci ji využívají různě. Někteří si prohlížejí stránky sportovních klubů, jiní stahují hry, další neodolají volání probouzejících se pudů a otevřou si alespoň home-page nějakého erotického portálu. Svébytnou skupinu pak tvoří ti, kteří našli zalíbení v klábosení na skle – mladí chataři.

Chat (čet; z anglického chat – povídat si) je služba natolik rozšířená, že je zbytečné ji podrobněji popisovat. To podstatné na ní je, že umožňuje virtuální kontakt dvou či více uživatelů, kteří si na monitoru mohou vyměňovat repliky, povídat si, tedy chatovat. Půvab této zábavy tedy odhalili i ti, jejichž identita školáka se při ní zřetelně projevuje.

Na chatech se často sdružují právě na základě věku. Kromě internetových portálů určených přímo dětem, které chat nabízejí jako jednu ze služeb (např. Alík), nacházíme i na běžných chatech vždy alespoň jednu místnost pro teenagery nazvanou obvykle „Náctiletí“, popř. „12–16“ apod. Jaké specifické znaky tyto místnosti nesou?

Příznačné jsou už samotné nicky (jména či přezdívky, pod nimiž se účastníci přihlašují). Mezi žáky druhého stupně ZŠ (mladší děti v podstatě nechatují) a studenty SŠ nacházíme výrazně vyšší procento uživatelů, kteří si zvolí anglický nick, než mezi uživateli jiných věkových skupin. Bývají to prostá anglická slova (boss, lady, animal), často jejich složeniny (neverhappyboy, nicegirl), někdy složeniny českého a anglického výrazu (kingjiri). Angličtina se objevuje i v pozdravech, sem tam v nějaké replice. Vzhledem k tomu, že na druhém stupni ZŠ a na středních školách se tento jazyk studuje, slouží jeho užívání jako jistý test: Lze tak dát najevo svůj vlastní přibližný věk, svou vyspělost, resp. studijní úspěšnost a totéž diagnostikovat u partnera v komunikaci. Občasná krátká replika v angličtině pravidelně funguje jako vějička k odhalení uživatele srovnatelného věku a studijní úrovně. Svou roli jistě hraje i určitá módnost angličtiny, ať už jako jazyka současných technologií nebo jako jazyka Toma Cruise.

Jaký respekt chovají školáci k angličtině, tak nezávazně nakládají s češtinou. Nelze ovšem říct, že by se počtem svých gramatických chyb nějak vymykali standardu chatu. Někdy je tomu spíš naopak – pravopisná pravidla jsou jim v rámci školního vzdělávání trvale vštěpována a jejich znalost je opakovaně prověřována, takže mnohdy píší korektně celkem automaticky. Je přitom zřejmé, že četné odchylky od pravopisné normy, kterých se i oni dopouštějí, jsou dány spíše snahou po co největší rychlosti a efektivitě psaní. Velmi častá je např. absolutní rezignace na užívání velkých písmen – pochopitelně: při psaní to vyžaduje stisknutí další klávesy (shift), což je z časového hlediska neekonomické. Podobně užívání interpunkce zmenšuje počet využitelných znaků, tedy ji školáci v podstatě nepoužívají. Starší středoškoláci si s jazykem někdy téměř poeticky pohrávají, přičemž tyto hříčky opět směřují k omezení počtu použitých znaků (jaxe máš?, jsem tu o5, qačím qám).

Co se obsahu „povídání“ týče, vyznačuje se malou sdělností, malou obsažností. Zdá se, že školáci nejsou s to rozvíjet soustavněji nějaké téma rozhovoru, jejich repliky se tříští, často se dlouhé minuty omezují na násobení pozdravů a vstupní konverzační fráze. Časté bývají stesky na nudu, výzvy k oživení diskuze apod. Uživatelé jako by přicházeli na chat s očekáváním, že zde budou baveni. Pravděpodobně se tu projevuje vliv konzumní zábavy, která školáky učí rozptýlení přijímat, nikoli se na něm spolupodílet. Svůj vliv na jejich neschopnost souvislejší komunikace však může mít také povaha školní edukace zaměřená spíše na přijímání sdělovaných informací než vlastní vyjadřování názorů (aniž bych tím charakter školního vzdělávání jakkoli hodnotil!).

Pokud už k souvislejší komunikaci dochází, odehrává se na úrovni „šeptání“ (repliky jsou čitelné jen pro vybraného partnera). Signifikantní je při ní až zoufalá potřeba sebeprezentace (která současně vede k sebepoznávání, neboť teenager svou osobnost a své problémy definuje formou srozumitelnou partnerovi, tedy zpětně i sobě samému). Tyto „důvěrné hovory“ nejednou svědčí o malé ochotě či spíše schopnosti blízkých lidí (rodiny, vychovatelů, učitelů) naslouchat dospívajícím dětem a často také o tom, že současné snahy o zavedení osobnostní a sociální výchovy do kurikula základní školy mají své dobré opodstatnění.

„Chat školáků“ má ještě řadu dalších zajímavých znaků, např.: čím mladší děti, tím hrubší výrazy; mimořádně výrazná infantilnost dívek kolem 16 let až na úroveň šišlání (dobrou nocičku, nebléééč), patrně vnímaná jako roztomilost; nadužívání emočních projevů (smajlíci, násobení písmen: ahóóój) nepřímo úměrné věku uživatelů atd. Rozsah článku je bohužel neumožňuje všechny zmínit, snad na ně tedy dojde v některém z dalších článků.

Podle článku "Školáci na síti".