Občas jsem fanatička do zdravého stylu života. Cpu dětem brokolici (naštěstí ji oba milují), polévku zavařuji žitnými klíčky nebo špaldovou moukou a třídím odpad.
V naší panelákové pidikuchyni máme tři odpadkové koše, každý je řádně označen. Veliký na obyčejné odpadky, menší se sluníčkem na plasty (nejenom lahve od mattonek, ale hlavně umyté kelímky od másla a jogurtů), krabice na skleněné flašky od Kubíků a dětských výživ. Na pidichodbičce v maxikrabici zase schraňujeme papír a vedle krabice od džusů a mléka. Jednou za půl roku nás to všechny zavalí a když se vyhrabeme a spočítáme děti, zmermomocníme dědu, aby přistavil auto a zajedeme s tím vším do sběrného dvora. Třebíčská radnice ovšem před pár měsíci pochopila, že takových nadšenců, kteří by vážili cestu do sběrného dvora se vším tím tříděným odpadem, moc není, a tak na každé sídliště umístili sběrové kontejnery. Od té doby děda tvrdí, že není třeba přistavovat auto a my to musíme zvládat sami s krosnou na zádech. Není lepší pohled, než na matku se dvěma caparty, která stojí u kontejneru a z krosny vytahuje odpadky a šup – petflašku do žlutého, kubíka do zeleného, reklamní letáky do modrého a krabici od biomlíka do bílého.
Můj muž má k mému ekologickému řádění vlažný vztah. Tedy míval, než se mu stala ta příhoda s plasty. Od té doby nenávidí sběr všeho druhu a považuje mě za ekoteroristku.
To bylo tak. Jakmile přišlo to letošní zpožděné a zblázněné jaro, oba naši raubíři se zamilovali do pískoviště. Bez ohledu na můj zánět spojivek museli bábovkovat aspoň třikrát denně. Můj muž toho měl v práci hodně a tak jsem to byla hlavně já, kdo se těch výprav účastnil. Netušil, že jsme koupili krásné nové bábovky a lopatky a kyblík a hrábě a dokonce pískový stroj s mlýnskými lopatkami a kličkou a sítkem, a že to všechno nosíme v igelitce, kterou schovávám na chodbě za dveřmi. Ano, za těmi stejnými dveřmi, za které dávám do igelitové tašky plasty, když už přetékají z odpaďáku (z toho menšího se sluníčkem). A potom přišla ta kýžená chvíle – můj muž si vzal raubíře na písek, abych měla chvíli klid. „Kde máte bábovky?“ halekal z chodby. „Za dveřma v igelitce,“ volala jsem z koupelny nacpávaje pračku. Robert popadl igelitku a kluky a vyrazili.
Na pískovišti byly samé moderní děti (to se pozná podle značkových oblečků, krásných střapatých čepiček a navoněných maminek – ó bože, kdy já jsem před odchodem z domu měla naposledy čas se navonět?) s novými bábovkami, nebyli jsme sami, kdo obměňoval po zimě pískovišťové vybavení. Tatínek posadil kluky na písek a z batohu vytáhl igelitku. Vysypal ji mezi ně. A ztuhl. Kluci ne. Vrhli se na sešlapané petflašky, kelímky od jogurtů a piksličky od Ramy. Robert nevěřil svým očím. Chvíli hromádku přehraboval a doufal, že mezi odpadky najde nějakou zapomenutou bábovku, nechtělo se mu věřit, že by si kluci skutečně hráli s tímhle. Marně. Moderní maminky koukaly dost vyjeveně, jejich moderní děti se ovšem vrhly na naše kelímky a celé pískoviště bylo za chvíli osázené bábovkami z jogurtíků a kelímků od másla. Obzvlášť formička od Flory light prý měla úspěch.
Po cestě zpátky náš tatínek vyklepal z plastových kelímků písek a naházel je do kontejnerů. Od té doby netřídí odpad a na igelitku s bábovkami napsal tlustým centrofixem: Tohle jsou bábovky!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.