Začněme od nás

Vyšla jsem ráno po osmé - ranní opar se ještě vznášel, ptáci vítali veselým štěbetáním nový den a les voněl mnohem nádherněji než všechny spreje s lesní vůní dohromady. I přes na mě brzkou hodinu k procházkám jsem oproti místním byla na cestě k vrcholu pozdě. Každou chvíli mě míjely skupinky sportovně oblečených lidí, kteří se vraceli z vrcholu domů, odkud osvěžení a plni energie vyrazí naprosto čerství do práce. Upřímně řečeno, míjely mne i skupinky teprve na horu mířící, přeci jenom na rozdíl od nich nechodím do kopce často a už vůbec ne hned po probuzení. Ale já si to užívala. Sundala jsem si sandály a po kamenité stezce skákala bosa jako kamzík z kamenu na kámen. Občas jsem si odpočinula na kameni vyhřátém od sluníčka a zaposlouchala se do jemného žbrblání potůčku, nesoucího na své pouti první podzimně opadané lístky stromů. Pluly na vlnách stejně ospale jako kdyby i ony teprve vstaly. Úsek k prvnímu záchytnému bodu cesty, bráně opevnění, který podle turistických značek měl být jen 600 metrů daleko od vchodu, mi trval skoro hodinu. Nádherně svěžím vzduchem prodýchanou, s potůčky na mých zádech stejně se vlnícími jako jejich větší bráška u cesty.

Stejným tempem jsem vystoupila i k vrcholu hory a užívala si tam šumění vodopádu a rozhled do kraje, který místní básník nazval nejkrásnějším na světě. A protože jsem měla opravdu hodně času, prolézala jsem i různá zákoutí okolo cesty, i zarostlou cestu po opevnění, končící v pavučince stejně se blyštící jako nejkrásnější diamant v podzimních paprscích slunce. A tam mě to trklo. V tomhle lidmi málem zapomenutém koutku přírody ležely dva kelímky od kafe, které bylo možné koupit na vrcholu z automatu. I když nejsem místní došla jsem k závěru, že té nádherou se skvoucí hoře musím pomoci skvět se ještě více. Dlužím jí to za tak skvěle prožité ráno.

Vzala jsem kelímky (ten od mého kafe čekal na koš v kapse) a pomalu se vydala na cestu dolů. Jak jsem tak v duchu uvažovala nad tím, kdo asi na konci stezky kelímky nechal a proč, padly mi do oka další nečistoty. Nic velkého - sem tam útržek od obalu sušenek, několik filtrů z cigaret, brčka z krabiček s pitím. Bylo vidět, že hlavní stezku někdo pravidelně čistí. Tak jsem ty civilizační drobečky sbírala do kelímků. Než jsem došla dolů, byl kelímek úplně plný. Hora se na mě mlčky dívala a stařenka odpočívající u cesty mlčky pokývala. Ty dvě nějak patřily k sobě a tak jsem to pokývání vzala jako malý úsměv od samotné přírody. Vždyť jak byste se cítily vy, ve svátečních šatech posypaných drobky?

Často křičíme po velkých změnách, chceme odvolávat politiky za jejich chyby, od velkých podniků požadujeme velké pokuty, točíme reportáže o zničených lesech. Už jste se ale někdy rozhlédli kolem sebe? Začněte klidně u svého domu či paneláku - když jsem šla navštívit moji kamarádku, ekologickou mluvčí celého světa (alespoň tak mi ta její slova někdy připadají), před panelákem leželo v záhoncích růží (udržovaných důchodkyněmi z přízemí) snad sto papírků na metru. Ptala jsem se tedy kamarádky proč je nevysbírá. Odpověď byla stejně břitká jako odsuzování chemických koncernů: "Jsi blbá? Přece se nebudu ztrapňovat sbíráním papírků! Všichni by mě měli za vola. A vůbec - já je tam nehodila, tak co mě s tím otavuješ?" Možná ty papírky nejsou jenom před domem. Možná bychom měli otevřít oči a všímat si těch drobných drobků civilizace alespoň někdy. Tak jako já při cestě dolů z kopce. Při výstupu jsem je také neviděla. Ale zpátky jsem je sebrala, i když nebyly ode mě.

A co vy - je svět váš domov? Bydlíte ve své ulici? Okolo svého domu?

A ..... necháváte za sebou (i cizí) odpadky?