Zavírat děti do vězení?

Argumenty pro snížení trestní odpovědnosti shrnuje ve svém článku uveřejněném v Hradeckých novinách lékař, senátor a místopředseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku senátu Karel Barták. Dlouhodobá antropometrická měření podle něj ukazují, že mladá populace dnes dříve dospívá, je vyšší a těžší, urychluje se také psychický vývoj. Zvyšuje se počet dětí, jež jsou pro páchání trestné činnosti zneužívány neodpovědnými dospělými jedinci, někdy dokonce rodiči. „Kriminologické výzkumy jasně prokazují, že čím je delikvent mladší a spáchaný trestný čin závažnější, tím je také nebezpečí recidivy větší,“ uvádí. „Zahraniční studie jednoznačně ukázaly, že pomoc mladému delikventovi musí být včasná a komplexní, včetně možnosti udělit přiměřený a vhodný trest (i ztráty svobody ve zvláštním vězení). Při svých návštěvách speciálních zařízení pro delikventní mládež jsem se nesetkal s žádným vedoucím pracovníkem, jenž by zásadně snížení věku pro trestní odpovědnost dětí odmítal.“

„Zdaleka nelze hovořit o tom, že by děti byly dnes zralejší a odpovědnější a že by se v tomto smyslu jejich vývoj zrychlil,“ odporuje dětský psycholog Jaroslav Šturma. „Děti mají určitě více zážitků a zkušeností všeho druhu, zároveň se však zvyšuje rozpor mezi vyspíváním jednotlivých složek osobnosti mladého člověka. Urychluje se vývoj fyzický a snad i vývoj sexuální, krok s ním ale nedrží schopnost tyto funkce a možnosti řídit a odpovědně ovládat.“ S tímto názorem souhlasí i dětský psycholog Zdeněk Matějček: „Že mladá generace je tělesně zdatnější a sexuálně dříve dospívá, se dá změřit. Že by se její psychický vývoj urychlil, to už se tak lehce dokázat nedá. Sám o tom pochybuji. A jestliže se urychlil, co se to vlastně urychlilo? Znamená to, že obecně jsou děti dnes odpovědnější už v mladším věku za své jednání?“

Násilná trestná činnost dětí není podle forenzního psychologa Karla Netíka problémem až současné společnosti. „Mladí, tedy dětští vrazi nejsou nějakým módním výstřelkem či produktem konzumní společnosti nebo společnosti libující si v násilí, jak se nám snaží namluvit média a nejen ta,“ říká. „Krafft-Ebing už v roce 1892 popisuje řadu případů vrahů mladších 15 let. U nás Knobloch v Lékařské kriminalistice v roce 1974 popisuje případ sexuálně motivované vraždy spáchané čtrnáctiletým chlapcem roku 1956. Domnívám se, že účinně zacházet s dětskou delikvencí lze beze změn trestního zákona. Aktuální úprava umožňuje přijímat opatření vůči dětem mladším 15 let, které se dopustí i činu, za nějž trestní zákon může u dospělého pachatele stanovit výjimečný trest (např. u úmyslného usmrcení).“

Všichni do jednoho pytle

Práce s mladými delikventy je podle psychologa a vedoucího katedry sociální práce FF UK Oldřicha Matouška u nás stále velice málo systematická. „Téměř neexistují efektivní preventivní programy, ústavní formy práce s těmito mladými lidmi jsou v mnoha případech kontraproduktivní a nedokáží odfiltrovat známý neblahý vliv vrstevníků, kteří mají sklon k delikventnímu chování,“ říká. „Proto i samo snížení hranice trestní odpovědnosti považuji za nesystémový krok, kterým chtějí sbírat body politici u represivně naladěné části veřejnosti.“

„Nemyslím si, že by snížení věkové hranice trestní odpovědnosti dětí samo o sobě něco vyřešilo,“ říká Zdeněk Matějček. „Nechal bych tuto hranici podle zákona na dosavadních 15 letech – ale moc bych se staral o to, aby na podkladě znaleckého psychologického posudku byly dány možnosti v individuálních případech tuto hranici eventuálně posunout níž. Jsou jiné možnosti, jak dítě ,potrestat‘ (tj. využít odstrašující funkce trestu, mimochodem funkce hodně slabé), a nedělat to rozsudkem soudu.“

S nutností individuálního posouzení a diferenciací mezi jednotlivými dětskými pachateli trestné činnosti souhlasí i Karel Netík. „Musíme umět odlišit minimálně ,vývojovou‘ kriminalitu od ,esenciální‘, tedy kriminální epizodu podmíněnou vývojově, např. tápáním při hledání vlastní identity, od kriminální kontinuity související více s poruchovým vývojem, který ústí v disociální poruchu osobnosti. Přístup k postupně se rozvíjejícímu psychopatovi musí být samozřejmě podstatně odlišný od přístupu k dítěti zápasícímu se svým dospíváním. Zmíněná schopnost diferenciace ovšem vyžaduje nejen vytvoření odborných předpokladů, nýbrž – a to hlavně – změnu myšlení, abychom si přestali nalhávat, že všechny delikventní děti (tedy i dětští vrazi) jsou nevinné oběti okolností, že příčinou jejich delikvence je vždy selhání dospělého (např. rodičů), že stačí delikventnímu dítěti poskytnout dobré podmínky a případně korektivní zkušenost k tomu, aby přestalo páchat zločiny, resp. činy jinak trestné.“

Co potrestat rodiče?

V několika mediálních komentářích přišli někteří politici, ale i odborníci, se zajímavou myšlenkou – nekompromisně postihovat i zákonné zástupce malých zločinců, jak uvádí v Lidových novinách dětský psycholog Miroslav Hudec. Ti by podle něj měli za své nezdárné svěřence nést mnohem větší právní odpovědnost než dnes. „Že by rodiče měli nést větší právní odpovědnost za přestupky svých dětí, s tím souhlasím. Jenomže problém je v tom, že ve většině těchto případů není koho postihovat (anebo by to stejně k ničemu nebylo), protože rodina nefunguje,“ poznamenává Zdeněk Matějček. Podobný názor má i Jaroslav Šturma. „Myšlenka učinit rodiče trestně zodpovědnými za agresivní jednání jejich dětí je obecně správná a možná, v jednotlivých případech by však bylo nejprve třeba stanovit, do jaké míry skutečně poruchy chování dítěte zavinili (existují například případy, kdy se tyto poruchy objeví i v ,nejlepších‘ rodinách). V praxi to nebude vůbec snadné. A co si počneme v případě dětí adoptivních či dětí v pěstounské péči, kdo za ně bude odpovědný? Jak tomu bude v případě rodiče-samoživitele více dětí, jehož uvězněním bychom odsoudili k ústavní péči i sourozence potrestaného dítěte? A jak se bude na potrestání podílet rodič, který dítě ve své péči nemá, protože se o ně nestará nebo protože mu dítě nebylo svěřeno?“ ptá se.

„Trestání rodičů je možné i dnes, pokud se dá prokázat, že rodič k trestnému činu dítě navedl či samu trestnou činnost organizoval. Víc potřeba není,“ namítá Oldřich Matoušek. „Rodiče nejsou všemocní. Děti dnes tráví velmi mnoho času v institucích, kam rodič nevidí a kde nemůže zasahovat. Nepokládám za účelné rozšiřovat trestní odpovědnost rodičů.“ Se zvyšováním odpovědnosti rodičů nesouhlasí ani Karel Netík. „Návrh nekompromisně postihovat i zákonné zástupce malých zločinců považuji v této podobě za obludný,“ říká. „Ten, kdo se zločinci nějakou dobu zachází a je schopen se učit ze zkušenosti, ví, že řada mladých zločinců pochází z běžných, víceméně normálně fungujících rodin. Ti nejnebezpečnější (např. sexuální sadisti) často i z dobrých rodin. Také tuší, že malý zločinec nemusí být produktem rozvrácené rodiny, nýbrž rozvrácená rodina může být produktem malého zločince. Kolegovi, který toto opatření prosazuje, doporučuji, aby nějaký čas s nedospělými delikventy a jejich rodinami pracoval, nebo aby si alespoň přečetl práce např. S. Yochelsona a S. E. Samenowa. Nechci tím říci, že by rodiče neměli nést odpovědnost za své dítě, je však třeba vážit, jak by tato odpovědnost měla vypadat, jaké formy by měla mít a pro které rodiče by jednotlivé její formy byly určeny. Trest odnětí svobody za ,nevhodnou nebo neodbornou výchovu‘ považuji spíš za špatný vtip, mohli bychom se totiž stát zemí s ,absolutní‘ kriminalitou.“