Den jako jiný

9 hodin - probuzení, někdo mi přistál na hlavě "maminko, vstávej!". V očičkách světýlka, rozesmátá pusinka, šťastný, že je zase ráno, vždyť ho čeká celý den. V průběhu dne se pak ještě několikrát ujišťuje: "maminko, je ještě ráno?" Miluje rána, protože den je před námi.

Vstávám, meju se, převlékám kluky.

9.45 - pouštím pohádku. "Mami, dívej se s námi", koukám na Pata a Mata, co asi zase vyvedou? A jeje, lakovali okna, rozbila se jim, náhradní vyřezali ze skleníku. Kluci nechápou pointu, čtvrt hodiny jim jí vysvětluju, slyším dvacetkrát "proč?" Rozvádím to až do ad absurdum.

Vařím, uklízím, peru, přitom si povídám s klukama a kreslíme.

Ve 12 hodin vezu kluky mamce. Zkouškové skončilo na konci června, ale já pořád nemám 4 zkoušky, budu se učit. V rukách nesu 2 tašky hraček a oběd. Venku chce kluk nějakou hračku, říkám, ať počká, nečeká a vzápětí je obsah na chodníku.

U mamky - loučení, trvá půl hoďky, jedu domů, učím se - mučím se.

16 hodin - přichází manžel a ulehá na gauč.

17 hodin - manžel vrtá. Slyším, jak nadává, že on vrtá a já ležím ( já se snad učím, néé), prý kdybych aspoň dělala něco užitečného. Tak teda dělám.

17.30 - jedu pro kluky, nakoupit, zase dvě stovky v háji - Kinder vejce, bonbóny, Kočičí jazýčky, pánové by ještě chtěli auta, odmítám, čeká mě řev až domů.

Doma koupání, vaření, papání.

19 hodin - Večerníček "mami, buď tu s náma". Jeden kluk mi sedí na jedné noze, druhý na druhé, koukáme. Nohy mám dřevěné, nemůžu vstát.

Čekají nás hry, konečně se zapojuje manžel. Opět vyhrává slepá bába a schovka, s manželem jsme vydrželi hodinu,následuje řev, že už nechceme hrát.

20 hodin, čtu pohádky, dneska 4.

21 hodin - odcházím do obýváku, žiju ještě? "Mami, ještě na krtečka." No jo, zapoměla jsem na další nezbytný rituál před spaním. Přemlouvám kluky "dneska tátaaa", ale nejde to, musí maminka. Hrajeme, aspoň už v posteli, na krtečka. Já jsem myš, kluci krteček a žabička.

21.30 - jsem v obýváku, ležím schvácená na gauči. Přijdou ještě desetkrát pít, zase pít, čurat a pro změnu ještě kapku pít…A slyším "mami, pojď k nám". Ležím u jednoho 5 minut, musím se zvednout "mami, už jsi tam dlouho, pojď ke mně", ležím u druhého, u prvního, zase u druhého, konečně spí.

Ležím půl hodiny neschopná pohybu, vychutnávám si ticho. Kluci otevřou pusu zároveň s očima a zastaví se jim až s usnutím.

Takže den jako jiný, už několik let, tedy zase šťastný den, i když mě kolikrát všechno štve, hlavně, že jsme zdraví!

A na závěr přidávám citátek, i když už nevím, od koho je.

Bolí, když se stáváš dívkou,

Bolí, když se stáváš ženou,

Bolí, když se stáváš matkou,

Ale nejvíce bolí, když nezažiješ všechny tyto bolesti.