Splňte si na mateřské dovolené své sny!

Pokud máte 1 a více dětí a jste na MD, tak jste si po předčtení nadpisu článku možná řekly, že jsem poněkud padlá na hlavu:-)) V tom lichotivějším případě:-)) Naprosto Vám rozumím. Jsem také na MD. Již 4tým rokem. Mám dva syny čipery ve věku 1 a 4 roky a občas mám pocit, že už toho moc nevydržím. Přesto z vlastní zkušenosti vím, že možné je téměř vše. Ale dnes nebudu psát o sobě, nýbrž o dvou ženách, které mě nadchly svým přístupem k životu a hlavně se dá říci, že si svůj sen na MD plní.

Obě dvě jsou velmi rozdílné. Martina je sebevědomá žena. Vždy trochu vybočovala z průměru. Klára je naopak žena velmi skromná, trošku nejistá a dá se říct, že se v ní mohou poznat velké spousty žen z nás. Oběma jsem položila několik otázek. Doufám, že jejich příběhy budou pro Vás povzbuzením a inspirací k novým začátkům nebo k tomu, aby jste oprášily staré koníčky a záliby a pokračovaly již v kdysi započatém.

Martině Pospíšilové je 28 let. Vystudovala Střední zemědělskou školu. Má dva syny ve věku 1 a 4 roky. Starší syn chodí do školky na celý den. Martina je úspěšná začínající malířka. Má za sebou několik výstav a prodaných obrazů. V tuto chvíli probíhá výstava jejích obrazů v Novém Městě. Další výstavy má před sebou. http://web.iol.cz/martina.pospisilova

1) Jak dlouho maluješ?

Dá se říci, že jsem začala už v dětství s pastelkami a voskovkami. Na základní škole jsem chodila 3 roky do LŠU do výtvarného kroužku. Následovala dlouhá doba výtvarné nečinnosti. Až ve 20ti letech jsem objevila olejové barvy. Naučila jsem se s nimi pracovat a začaly vznikat obrazy. Některé z té doby mám stále a občas jsou i na výstavě. Záleží na jejím charakteru. V minulých letech jsem absolvovala kurz výtvarných technik a kurz automatické kresby. Intenzivně maluju 3 roky, předtím to bylo velmi nepravidelné a malovala jsem jen příležitostně.

2) Kdy tě napadlo poprvé, že by jsi se malováním chtěla živit a v jaké souvislosti?

Napadlo mě to asi před třemi roky. Ale měla jsem tak nízké malířské sebevědomí, že jsem se tuto myšlenku obávala i jen nahlas vyslovit. Myslím, že v té době mé obrazy stejně nebyly nejlepší. (Člověk je sám sobě největším kritikem, že?!) Ale když se mi obrazy začaly doma hromadit, má touha i vnitřní potřeba malovat neustávala a technika malování se zlepšovala, začala jsem s myšlenkou vystavování a prodeje obrazů koketovat. Svůj první obraz jsem prodala na druhé výstavě na začátku minulého roku.

3) Co ještě Tě zajímá, čím se zabýváš?

Aromaterapie, rostliny - mojí velkou vášní jsou masožravé. Ve výtvarnu mě fascinuje technika TROMPE L'OEIL. Tu se chci naučit. Zatím však nevím kde a jak. O literatuře na toto téma v českém jazyce nevím. Taky mě zajímají různé techniky zdobení oděvů ( savování, batika, malování oděvů….) Maluji téměř po všem.-) I na kameny, skříně, po zdech - v domě.

4) Jak se Ti daří skloubit péči o děti a o domácnost s malováním?

Jen díky skvělým otcům mých 2 synů. A taky institucím, jako je mateřská školka. Jeník tam chodí rád. I tak maluji jen o víkendech, kdy je starší syn u svého tatínka.

5) Jaké akce už máš za sebou a kde můžeme Tvé obrazy vidět?

První společná výstava s přáteli byla v Náměšti nad Oslavou a jmenovala se: "Nebojte se kultury". Další společná se uskutečnila loni v lednu a únoru. Na přelomu srpna září tohoto roku proběhla výstava ve Velkém Meziříčí v Městské knihovně. Momentálně jsou mé obrazy k vidění v Novém Městě v klubu Středozemě na Masarykově ulici. Po 4.11., kdy výstava končí, putují do Poděbrad na další výstavu. A na jaře 2006 mě čeká výstava ve Žďáře nad Sázavou a v Blansku.

6) Můžeš vybrat nějaké ze svých obrazů na kterých Ti záleží a něco o nich říci? A také, co je s obrazy teď?

Modrá mandala - fascinuje mě na ní jemnost tvarů, barev a to, co z ní vyzařuje (klid, pohoda, harmonie, lehkost, radost). Namalovala jsem ji krátce po porodu druhého syna. Je v ní spousta pozitivní energie a euforie z tohoto zážitku. Obraz je v mé soukromé sbírce a zatím si ho chci ponechat. Pořád mi má co říct a oslovuje mě.

Tajemství žen - vznikl docela nedávno a vztahuje se k tématu ženství. Když jsem ho malovala, poslouchala jsem hodně nahlas orientální hudbu, tančila jsem v jejím rytmu. Miluji na něm kombinaci barev, jakými je namalován.

7) Co plánuješ v budoucnosti? Sny, vize, připravené plány i týkající se rodiny…?

Moc toužím bydlet s rodinou ve vlastním domě s velkou zahradou. Zatím jsme v podnájmu. Být úspěšnou malířkou.-) V každém případě chci být dobrou mámou svým synům. Mám mnoho dalších snů i plánů, ale to by bylo na další povídání.-)

Kláře Kubešové je 32 let. Má tři děti, desetiletou Terezu, devítiletou Markétu a tříletou Zuzanu. Starší dvě chodí do školy. Nejmladší chodí od září do školky na pětidenní provoz. Klárka je výtvarnice. Momentálně zpracovává pro Kanadského vydavatele dětské knížky do elektronické podoby, ilustrovala časopis Kroky a jednu dětskou knížku. www.flash4shock.com/klara

1) Jak jsi s kreslením začínala?

Odjakživa jsem ráda kreslila, vždycky mě fascinovaly ty nejpočetnější sady pastelek. Knížky jsem si vybírala podle obrázků a ani jsem je nepotřebovala číst. Stačily mi ilustrace. Asi proto jsem psávala do dotazníků, čím že bych chtěla v budoucnu být, ilustrátorka knih. Ne že bych tomu přikládala nějaký význam, ale asi to bylo to, o čem jsem opravdu snila. Ale nešla jsem za svým cílem přímo. Vlastně jsem si až u práce, kterou dělám posledních pět let uvědomila, že se mi splnilo to, co jsem kdysi vnímala jen jako sen.

Z reakcí svého okolí jsem věděla, že mám výtvarné nadání. Jsem ze čtyř dětí, klasické neprůbojné prostřední dítě (třetí) se sklonem nebudit pozornost. Snad to bylo z nedostatku financí, možná vlivem mé povahy, že jsem své nadání nerozvíjela v nějakém kroužku. Teprve když jsem začala vážně přemýšlet o mém budoucím povolání, tak jsem si uvědomila, že bych talentové zkoušky na nějakou výtvarnou školu nezvládla bez hlubší přípravy. Poslední rok na základní škole jsem navštěvovala LŠU. Tam o nás, kteří jsme chtěli výtvarné činnosti věnovat svou budoucnost, pečoval akademický malíř Ivan Kříž. Přestože jsem neměla doposud takovou přípravu, jako ostatní, občas mě i pochválil. Jsem mu moc vděčná za to, že jsem u talentovek obstála. Nikdy jsem neoplývala vysokým sebevědomím, takže při rozhodování, na kterou výtvarnou školu se hlásit, jsem zavrhla uměleckou průmyslovku a rozhodla se hlásit na průmyslovku textilní. Nebylo to proto, že by mě oslnila myšlenka, že ze mě bude módní návrhářka, ale prostě jsem si na druhou školu netroufla. Ostatně tř. učitelka mě odrazovala i od toho. Moc mi nevěřila.

2) Jak se Ti daří skloubit kreslení s péčí o děti?

Abych pravdu řekla, moc to dohromady nejde. Vedle dětí není možné vytáhnout paletu s barvami, nebo prašné křídy a myslet si, že budu mít hodinku, dvě na práci. Barvičky jsou příliš lákavé a nikdy neujdou dětské pozornosti. Spíš své vlohy využívám k tomu, že s dětmi hodně tvoříme a já si tak mohu konečně zkusit některé techniky, ke kterým jsem se ve svém dětství nedostala.

Ale když už si přece jen dopřeji trochu radosti, většinou mi k tomu musí postačit tužka a moc se nezdržuji s chystáním a promýšlením a kreslím si to, co vidím kolem sebe. Jen tak, aby ruce a oči nezahálely a nezapomněly, co se mi na průmyslovce podařilo naučit. Málokdy je to nějaká vlastní tvorba, protože to vnímám jako duševní práci a já si potřebuji při kreslení odpočinout.

3) Jak jsi se dostala ke svým současným zaměstnavatelům?

Jestli se to takto dá formulovat, tak k prvnímu mě přivedla touha nějak pomoct a přispět svými schopnostmi ke zkvalitnění materiálů pro děti. Přispívala jsem do časopisu Kroky, plnobarevnými předními stránkami, omalovánkami, různými vystřihovánkami a také jsem ilustrovala knížku. Většinou jsem při tom narazila na to, že má představivost není zdaleka taková, jak bych si přála. Některé věci jsem musela nastudovat, inspirovat se v materiálech, které již existují. Motivovalo mě to k dalšímu rozvoji. Ale zároveň jsem zjistila, že je to při péči o děti velmi vysilující. Ke druhému zaměstnavateli mě přivedl můj muž. On v té době již pracoval pro některé zahraniční firmy a mně měla skončit MD. O třetím jsme neuvažovali, měli jsme moc starostí s prvními dvěma dětmi, mezi kterými je roční věkový rozdíl. Neměli jsme vlastní bydlení. Potřebovali jsme peníze jako sůl. A tak se rozhodl, že zkusí poslat mé obrázky americkým nakladatelstvím, jestli by neměli zájem o spolupráci. Od roku 2000 jsme začali pracovat pro jednoho vydavatele z Kanady. On posílá již hotové knihy a já je zpracovávám do elektronické podoby. V podstatě jde o překreslení, kolorování obrázků a následná animace. Zpočátku jsem jen překreslovala. Postupně jsem se musela naučit pracovat s počítačem. Neuměla jsem vůbec nic, ani jak ho vypnout. Teď zvládnu i animace, jaké znáte z reklam na internetu. Je to hezká práce, není příliš duševně namáhavá a přináší mi uspokojení. Trochu se při tom přiučím i něco z angličtiny. Knížky jsou to krásné, plné obrázků, hezkých příběhů, takže je využívají i děti.

4) Co ještě ráda děláš? Máš nějaké další koníčky nebo vedlejší činnosti?

Mám více zálib, to ano. Nevěnuji jim ale příliš času. Většinu času dávám svým dětem a rodině. Ale musím se přiznat, že mi dost chybí možnost být sama a věnovat se tomu, co mi dělá radost. Ale ano, mám ráda zahrádku, rostliny a všechno kolem nich. Příroda mě uklidňuje. Je to jediné místo, kde si dokážu skutečně odpočinout. Zahrada za domem je mé útočiště, když už mi přetéká trpělivost a docházejí síly. Ráda zpívám. Ráda se věnuji svým přátelům a diskutuji o hlubokých otázkách. Ráda cokoli tvořím, vymýšlím jak věci vylepšit, jak využít staré odložené věci. Nebojím se vrtačky a kladiva.

5) Jaké máš další sny, přání a cíle?

Chtěla bych se dál rozvíjet. Chtěla bych na kreslení mít víc času. Zkusit si techniky, ke kterým jsem se ještě nedostala. Dělá mi problém krajina, takže bych se jí chtěla nějakým způsobem učit. Ze školy mám zvládnutou lidskou postavu, ale s krajinou, architekturou, technickými předměty, nemám velké zkušenosti. Člověk nemůže kvalitně zjednodušovat to, co nezvládl ve své základní podobě. Vůbec už neuvažuji nad moderním uměním, že to by zvládl každý. Aby člověk mohl vystihnout, zjednodušit nějakou věc, vyjádřit pocit pomocí barev a forem, musí za tím stát obrovská práce a píle.

6) Co by jsi vzkázala ženám na MD, které si myslí, že nemají dost času, síly a ani schopností něco podobného zkusit, přesto, že o tom již dlouho sní?

Asi toto. Rodina je to nejdůležitější na světě, a zdravá a šťastná máma je to nejlepší, co můžeme svým dětem a manželům dát. Nemůžete dát rodině úplně všechno, protože jednou dojdete na dno a nebude už z čeho dávat. Musíte myslet i na doplnění vlastních fyzických a emočních sil. Pokud vás v tom partner podporuje, je to výhra, ale z vlastní zkušenosti vím, že člověk musí především chtít sám. Takže pracujte na sobě, dopřejte si čas jen pro sebe. Dělejte si radost. Vím, že to není lehké. Také máme babičky, které je možné zapojit jen výjimečně, znám jaké je to mít nedostatek peněz, ale znám také dno vyčerpanosti a ztráty chuti do života. Fandím vám.