Pískoviště - ráj pro děti, otrava pro matky?

To je jistě správné, ale chci naznačit, že jsou i jiné možnosti trávení volného času s dětmi na MD.

Dětská hřiště také bývají zdrojem konfliktů mezi dětmi (zcela nevýznamné) a hlavně mezi rodiči.

"Váš syn háže písek po mojí dcerce!"

"Dej mu tu lopatku!"

"Hlídejte si to dítě nebo vám spadne!"

atd...

Já tyto konflitky považuji za malicherné a leckdy naprosto zbytečné (viz věta: "Hlídejte si to dítě..."). Jasně, jsou "matky", které někde popíjejí v hospodě a dítě nechají jen tak - však on na ně někdo dohlídne, ale o těch se zmiňovat nechci. Chci se pouze zmínit o tom, že některé z nás jsme méně úzkostlivé a některé více. Co jedna považuje za naprosto normální (dítě na prolézačce hlavou dolů), druhá z toho má studený pot na čele, ač se nejedná o její dítě. Ani bych nezasahovala do dětských sporů, které se týkají půjčení či nepůjčení lopatky (kyblíku, bábovky...) Pokud se děti tou lopatkou nemydlí po hlavě, jsem naprosto klidná:-)

Za sebe musím říct, že já s mladší dcerou chodím na pískoviště velice nerada. Asi nejsem taková ta správná mamka - vše pro dítě. Proto se snažím dcerám vymýšlet takový program, aby bavil i mě: např. výlety vlakem, na kole, pěšky do lesa apod. Doma máme knížky o cestování s dětmi (Výlety s dětmi od E. Obůrkové - můžu doporučit, nebo S dětmi křížem krážem po Čechách - spíše pěší tůry, ale takové, aby to děti bavilo). Dost často z nich čerpáme.

Ale každý den vymýšlet jiný program, aby to děti bavilo, je náročné. Takže někdy kapituluju a na to hřiště jdu. Jelikož mladší dcera je z rodu "cestovatelů", moc si na lavičce neposedím:-)

Sedět na pískovišti ji dlouho nebaví, párkrát se zhoupne, sklouzne a pak vyráží na "špacír". Po kom to má, nad tím jsme dlouho nepřemýšleli - já jako dítě jsem zdrhala rodičům neustále.

Možná je to tím, že jí jsou teprve dva roky a to zapálení pro pískoviště přijde až později (bohužel pro mě:-))

Proto se těším, až mi dítě vyroste z tohoto "pískovišťového" věku. A myslím si, že na to se těšíme každá. Až nebudeme muset s kyblíčkem a lopatkami vyrážet na pravidelnou trasu: hřiště - domov, domov - hřiště. Až budeme moci (dle možností) vypustit dítě samotné ven, aby si samo hrálo s kamarády. Až nebudeme muset denně omílat na lavičce stále stejná témata.

Až..až... Až mi dítě odmaturuje a vypadne z domu:-)))

Nechci tímto článkem nic řešit, nikoho poučovat, jak má trávit volný čas s dítětem, jen mi prostě zbyla volná chvíle, a protože venku prší a na pískoviště nemůžeme, tak si jen tak píšu na Rodinu:-)

Pískovištím a lopatkám zdar !