Na kole s bříškem

Mám ráda pohyb a přírodu a s dětmi je mi nejlépe právě tak. Nejvíce unavená jsem při delším pobytu doma mezi čtyřmi stěnami, kdy hlídám zda nám naše divoké dítko neudělá z bytečku opičí voliéru. Courání po sídlišti a blízkém okolí je fajn, ale jen prvních pár měsíců než si vyšlapete cestičky a kočárkem vyjezdíte koleje. Potom vám stačí když toho chlupatého přítulného pejska za rohem vidíte jen jednou týdně a hřiště plné odpadků navštívíte nejlépe až po návštěvě popelářů. A prakticky, přes naše stále rostoucí bříško už se mi špatně sklání k bábovičkám a tunelům v písku a jen pozorovat mého klučíka při hrách, popřípadě poslouchat pokračování Ordinace v růžové zahradě od spolusedících není nic pro mě.

Tak jsme oprášili kolo, koupili sedačku, oblíbenou helmu, kterou nosí přece i požárníci a vyjeli. Nejprve jsme začali objíždět blízké okolí parků, lesů a polí, potom jsme se vydali i na delší cyklotrasy. S přibývajícím teplem od sluníčka nám však začalo přibývat i bříško. Už jsme nejeli na jednom kole dva, ale celých dva a půl. Kopce už jsme nevyjížděli s takovou rychlostí, z kopce jsme začali víc brzdit a naučili jsme se udržovat větší rovnováhu na různých výmolech a nečekaných překážkách. Říkala jsem si, že do šestého měsíce si kola a sluníčka můžeme užívat. Už je to pár týdnů, ale na kolo moc prachu spadnout nestihlo. Zjistila jsem totiž, že je mi nejpříjemnějším přemísťovadlem. Z tlačení golfek s patnáctikilovým nákladem či z chytání neustále utíkajícího a vztekajícího se kamzíka mě brzy začaly bolet záda. Cestování městskou hromadnou dopravou je v našem malém městečku docela drahým dobrodružstvím a k autu se schylujeme pouze v nejnutnějších případech. Kolo u nás slaví úspěchy. Jen od přihlížejících tolik uznání nedostane. Tak všem stále vysvětluji, že stačí víc roztáhnout nohy, jet pomaleji, volit klidnější trasy, kopce vyjít pěšky a je nám nádherně. Miminko se spokojeně pohupuje v bříšku, Daneček si brouká za mými zády a já si jen tak funím pro radost.

A tak kromě výletů jsme kolo začali používat i jako dopravní prostředek na menší nákupy do města, na návštěvy, jezdíme sklízet dobrotky ze zahrady a vozíme našemu taťkovi obědy. Je pravda, že možná působíme trochu nemotorně asi jako taková valící se koule. Řidiči se po nás ohlížejí, poctivě nám zastavují při přecházení vozovky, trochu zaskočeni nám dávají přednost i když ji nemáme a babičky se za nás pokřižují. Taky je pravda, že někdy mám co dělat, abych sebe i s míčkem v bříšku dokázala na vozítku udržet. Například, když mi Daneček začne za zády pištět jako sysel nebo se rozhodne u své maminky dělat striptýz, to nejspíš pro pobavení ostatních řidičů. Takové letní šatičky jsou sice na kole krásně vzdušné, ale trochu nebezpečné se zvědavýma ručkama dvouletého prcka v zádech. Když vás potom v jednu chvíli ten malý raubíř svléká a lechtá a do toho si kopne miminko, není lehké tu rovnováhu udržet. Ale ke spokojenosti všech nakonec dojde a to je účelem.

Tak my se valíme dál a valit se budeme dokud nám to bříško dovolí. A pokud nás někde potkáte, prosím chvilku strpení, nelekejte se, ani se nekřižujte – my se zase vyrovnáme, stáhneme šaty dolů a v klidu si svou šnečí rychlostí pojedeme dál.