Aneb s ročním dítkem k zubaři.
Každý z nás už asi někdy musel čekat v čekárně. Většinou je to právě čekárna u lékaře, o které bych chtěla něco napsat.
Na roční prohlídce našeho malého mi dětská lékařka řekla, že bychom si ho měli zaregistrovat u nějakého zubního lékaře. Prý buď u dětského nebo u toho, kam sami chodíme. Protože se blížil termín, kdy jsem i já měla navštívit svého zubního lékaře, řekla jsem si, že vezmu malého s sebou. Sice dojíždím k zubaři z Náchoda do Police nad Metují, ale protože jsem s ním nadmíru spokojena, není to zas až takový problém. Zavolala jsem tedy sestřičce, že bych se chtěla objednat a zda by také vzali našeho ročního kloučka. Žádný problém, sestřička nás objednala a já ve stanovený den ráno naložila malého, několik oblíbených hraček a taky babičku, která malého pohlídá v čekárně, až budu já v ordinaci.
Po příchodu do čekárny mě trochu zamrazilo, protože byla plná lidí. No co, řekla jsem si. Jsem objednaná a navíc jdu s malým, tak nás tady snad sestřička nenechá dlouho čekat. Brzy jsem ale zjistila, jak jsem naivní. Když uběhl čas, na který jsem byla objednaná a sestřička volala do ordinace dalšího, zeptala jsem se jí s malým v náruči, zda nás vezme, že jsme objednaní. „Počkejte si“, dostalo se mi lakonické odpovědi. První půlhodinu čekání byl malý neskutečně hodný. Chodil po čekárně mezi lidmi, dělal na ně opičky a hrál si s hračkami, které jsme vzali s sebou. Po čase ho ale všechno přestalo bavit, navíc začal být ospalý a tak začal pokňourávat a babička ani já jsme už pomalu nevěděly, jak ho zabavit, aby neplakal. A to nás ještě čekala prohlídka na očním ve vedlejší budově a tím pádem asi i další čekání. Když utekla další půlhodina a sestřička vykoukla do čekárny se slovy: „Teď vezmeme ty děti“, spadl mi kámen ze srdce. Ale za vteřinu mi ten kámen dopadl přímo na palec u nohy, protože jsem slyšela, jak říká tatínkovi s asi 4-letou holčičkou, ať si jdou dál. „A nás vezmete kdy?“ zeptala jsem se. „Počkejte si“ zněla opět odpověď. To už jsem nevydržela, ustrojila malého i sebe a šli jsme na to oční, aby nám nezavřeli „před nosem“. Když jsme odcházeli, ptal se mě jeden z čekajících, na kdy jsem byla objednaná. „Na půl desátou“, říkám. „No vidíte a já na půl devátou“, na to on.
Kdybych byla sama, počkala bych. Ale čekat hodiny se třináctiměsíčním neposedným dítkem, které ještě nechápe, proč nesmí to či ono, to je opravdu nadlidský výkon. Nechápu, že je sestřička tak bezohledná. A zřejmě i tak neschopná, že si nedovede objednat pacienty tak, aby nemuseli hodiny čekat.
Ještě vzpomínka na moji minulou návštěvu této ordinace. Loňské léto, třicetistupňové horko a já v osmém měsíci těhotenství. V čekárně vedro na padnutí a samozřejmě plno lidí. Opět jsem byla objednaná, opět jsem čekala víc než hodinu, než jsem přišla na řadu. A nějaké ohledy k těhotné mamince? To se asi dnes nenosí. Stejně jako ohledy k matce s malým dítkem. Tenkrát mi nezbylo než počkat, protože mě bolel zub. Dnes naštěstí ne.
Teď sedím doma a přemýšlím. Přemýšlím, zda má pan doktor zapotřebí, aby ho sestra takto poškozovala. Přesto, že jsem s jeho zdravotní péčí velice spokojena, zvažuji, že se zaregistruji někde jinde.
Čekárna je sice od slova čekat, ale všechno má své meze! Mimochodem, na tom očním jsme skoro nečekali!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.