Četla jsem mnoho teorií o sourozencích, ale když jsem se dozvěděla, že jsem opět těhotná a našemu prvnímu synovi byl teprve rok, začala jsem se zajímat o to, jak to vypadá v praxi.
Občas jsem zaslechla pár poznámek typu „první rok se nezastavíš“, ale to bylo asi tak všechno. Nyní mám už zkušeností na rozdávání a vím také, proč málokdo o tom něco napíše – nemá totiž na to čas.
Druhé těhotenství bylo poměrně náročné – vyčerpané tělo a celodenní běhání za Filipem. Na tento čas ale vzpomínám jako na ještě klidné období, kdy jsem toho sice již mnoho nestihla, nicméně jsme měli doma docela pohodu. Snažila jsem se vést Filipa k co největší samostatnosti, každý měsíc byl na něm znát pokrok.
V době kolem termínu porodu jsme měli v pohotovosti hlídací tety a babičky. Pořád nic, ale pak to nakonec přišlo. Naštěstí zrovna hlídala babička, špatně se mi loučilo s Filipem, na tak dlouhou dobu jsme se nikdy nevzdálili. Po docela rychlém porodu jsem držela v ruce druhého syna, byla jsem z něj vykulená úplně stejně jako z toho prvního – zase je to něco nového, zase si teprve musíme na sebe zvykat, zase se musí přestavět celý můj svět a život! V porodnici jsem na Filipa skoro zapomněla, byla jsem přece jen ze všeho vyčerpaná a měla spoustu práce s Janíkem. A pak domů – a tam to teprve začalo.
Naštěstí jsem měla vše přichystané, chodili hlídat Filipa všichni příbuzní a ve špajzu bylo dost čokolády, ale přesto jsem byla úplně vyřízená.
Nejhorší ze všeho byla moje mysl, byla jsem jakoby úplně roztříštěná: doposud jsem byla zvyklá mít plnou hlavu jednoho dítěte a teď přišlo na scénu druhé, kterému bych se také chtěla plně věnovat, ale oboje to dohromady prostě nejde! Snažila jsem se tedy „přepínat“, chvíli se plně věnovat jednomu a chvíli druhému, ale moc to nešlo, obzvlášť ten starší mi nedal pokoj, kdykoli jsem se zabývala Janíkem, musel u toho být, lézt mi pod ruce, odváděl mou pozornost. Byl přece jen ještě malý, ani ne 20 měsíců, a hlavně zvyklý na to, že stále o něm vím. Snad se také bál o lásku, kterou by tak mohl ztratit. Snažila jsem se ho zapojit do péče, ale moc to ještě nešlo. Přesto se k malému choval nádherně - dával mu pusinky, mluvil na něj jemným hláskem, jak to viděl u nás, ale také začal najednou skákat u jeho hlavy nebo křičet tak, že se malý lekal a plakal.
Všichni mi říkali „zvykneš si“, ale nedošlo mi, že než si člověk zvykne, tak musí projít často peklem a také že je naprosto nutné udělat velmi zásadní změny: dneska už jasně vidím, že dělit svoji 100% pozornost dvěma dětem prostě nejde. Nejde tedy o to, aby se děti střídaly na scéně mé mysli, oni tam musí být oba pořád a tedy jinak. Je to úplně jiný druh vnímání i přístupu, což s sebou přináší restrukturalizaci mysli, postojů a chování a to nejen u mě, ale i u všech ostatních.
Starší syn musí přijmout fakt, že nebude jediný, podle kterého se budou odvíjet naše aktivity, bude tedy zákonitě i nešťastný, musí se naučit přijmout to, že jeho přání a potřeby už nebudou tak rychle naplňovány, některé možná vůbec ne. Taky se od něj začíná náhle požadovat velká samostatnost, na kterou není připravený a třeba na ni ještě nemá. Z toho pramenilo časté vztekání a jiné hlučné upoutávání pozornosti.
Já coby dvojitá matka jsem si musela přehodnotit svou představu „spokojeného miminka“: nemusí mít stálou pozornost své mámy, má být pořád s ní, ale zvláště v prvních měsících mu rozhodně nevadí, že se zapojuje „pouze“ jako pozorovatel. Koneckonců – básničky může poslouchat společně se starším bráchou. A ten starší je najednou „hrozně veliký kluk“, začal se mi ale najednou jakoby ztrácet. Proto když Janík spal, brala jsem si ho co nejvíc k sobě, abychom byli spolu jako dřív.
Pro tatínka a vůbec celý vztah nastává velmi náročné období: dvě malé děti opravdu zabírají veškerý čas matky i jeho, doma bude často hukot a blázinec, rozhodně si nepřijde z práce domů odpočinout. Navíc on bude ten nejvíce odstrčený a bude se od něj vyžadovat velká aktivita, jinak to nejde, aby to máma vůbec zvládla.
Rodina prochází náročnou proměnou vztahů a máma bývá velmi vyřízená, protože jí všechno velmi hluboce zasahuje. V noci kojí, ve dne se nevyspí proto, aby mohla být chvíli v klidu se starším malým dítětem. Často se dostává do neřešitelných situací, ve kterých může volit pouze menší zlo (mám v klidu dokojit nebo jít utřít druhému zadeček? Když teď malého neodhodím, starší vylije na zem čaj apod.). Domácnost nestíhá a nemá čas ani zrelaxovat u knihy či filmu – okamžitě totiž, je-li chvíli sama, usne. Celková únava, náročnost a především stres berou brzy poslední síly, přicházejí chvíle zoufalství, máma začíná být i nepříjemná a protivná na své milované, ač to nikdy předtím nedělala… Pak je jí z toho všeho nanic. Manžel škemrá o trošku pozornosti, je z toho však jen rozepře a bortí se tak poslední opěrná hůl…
Jak z toho ven? Co s tím?
Jako prevence mi připadá nejvhodnější se na to připravit:
Přesto se myslím často stane (záleží na povaze vašich dětí a dostupné pomoci zvenčí), že situace začne člověku přerůstat přes hlavu. Je to normální. Když mi jednou obě děti jeden přes druhého ječely, já začala taky. A pak jsem si uvědomila, že to není řešení, tak jsem je nechala chvíli ječet a vyběhla na balkon, kde jsem se zavřela a uklidnila. Po návratu jsem oba kluky postupně uklidnila a šlo se dál. A nemusela jsem se zbytečně vyvztekávat na dětech!
Na závěr bych ráda dodala, že daná situace má i svá pozitiva:
Důležité je danou situaci přijmout a neříkat si pořád, kdybychom ještě počkali, bylo by všechno snazší… kdo ví, třeba ne. Také mám v sobě skrytou naději, že se nám to všechno jednou vrátí, že přeci není dobré, aby bylo dítě doma samo - už se předem těším na vaše příspěvky, kde mi, doufám, mou naději potvrdíte a dáte jí konkrétnější podobu…
Každé dítě je veliká radost, jen někdy je třeba se více snažit o to, aby ji nezaplavily přívaly náročných okolností. Její střípky však vždy probleskují a jednoho dne zjistíte, tak jako já při první procházce, při které na korbě kočárku seděl a do slunce se usmíval starší Filípek, že najednou mezi vás přibyla další bytůstka, ze které mezi všechny tryská veliká láska a zaleje vás to od hlavy až k patě.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.