Před několika dny se tady u článku na Rodině objevila rozsáhlá debata nad tím, zda používat monitor dechu a já si uvědomila, v kolika oblastech lidského života jsme se naučili spoléhat na techniku a jiné vymoženosti.
Diskuse rozdělila přispěvatelky na dvě nesmiřitelné skupiny matek, které se spoléhají na svoji intuici nebo které nemohou klidně spát bez toho, aby dech dítěte kontrolovat nějaký přístroj. A já jsem začala přemýšlet co všechno si od obdobných přístrojů slibujeme a kde všude si jimi nahrazujeme naši nedůvěru v sebe samé.
Shodou okolností ve stejné době jsme si domů koupili navigaci do auta, asi účelné zařízení, ale mně najednou začalo být líto, že občas přestanu bloudit českou krajinou s očekáváním dalšího města či vesnice a taky to, že už nemůžu uplatnit svůj docela dobrý orientační smysl. Namísto toho, i když jedu sama, někdo mi do cesty neustále mluví a taky si nemůžu zapnout naplno rádio. Tak ji prostě někdy vypínám a když mám chuť, tak se s ní někdy hádám, tedy jedu úplně jinudy a směji se jejímu zoufalému opakování příkazů „na nejbližší zahněte…“
V katalogu jsem viděla kachničku, která určí, zda teplota vody pro koupání miminka je dostatečně teplá či studená, takže tradiční měření vody loktem upadlo v zapomnění. Pamatuji si na svoji maminku, která nikdy nepoužívala lékařský teploměr, ale její konstatování v ordinaci dětského lékaře – měla teplotu a měla vysokou teplotu nepostrádalo vážnost a nikdo se neodvážil je zpochybnit. Lékařský teploměr už mám, ale hodnoty naměřené taky spíše odvozuji z položení ruky na čelo než z odečítání rtuťového sloupce, prostě si nějak víc věřím.
Některé technické novinky nám vstoupily do našeho světa naprosto nepozorovaně a málokdo si uvědomí, že to dřív fungovalo bez nich. Některé se prodraly do našich životů s obrovskou pompou a jejich vlastnictví se stalo důvodem pro zatřídění do určité společenské vrstvy.
V této souvislosti mě napadají ještě dvě úplné novinky, například přístroj pro lékaře, který měří pacientovu bolest. Ideální na rozlišení simulantů od skutečně trpících, ale když se nad tím zamyslím, tak prostě mi to připadá trochu jako z kapitoly „co bylo dřív kuře nebo vejce“ nebo ještě lépe „nikdo nemůže překročit svůj stín“, a proto si myslím, že je bolest opravdu neměřitelná jakýmkoli přístrojem a to jak bolest fyzická tím spíše psychická. Ale věřím tomu, že pro lékaře by takovýto přístroj byl požehnáním. Změřit, zkonstatovat, napsat. Nevím, jestli by pak k takovému úkonu byl nutný lékař, možná by stačil, jak se hanlivě říká, vrátný v nemocnici a nebo nějaký automat na chodbě kliniky, který by v závěru „vyplivl“ recept na příslušný lék.
Před týdnem naše dvouletá dcera upadla a udělala si něco s nohou. V nemocnici nás lékař ani neprohlédl a rovnou poslal na rentgen nožičky, pak kouknul na snímek a řekl: „nic to není“. Dítě viděl ze vzdálenosti metru a půl. Nevydržela jsem a po tom, co dcera přestala chodit po následující tři dny, jsem jela za svým bývalým kolegou lékařem ortopedem, který si ji posadil na klín a doslova půl hodiny prohmatával všechny klouby, tahal za obě nohy a opravdu vyšetřoval. Řekl: “dobrý, to nic nebude“ a já mu konečně uvěřila, že se o nic nejedná a dcera začala za dva dny chodit. Asi nějaký přenos myšlenek.
Ono co si budeme říkat, úžasný monitor na měření děložních kontrakcí při porodu, některými z nás tak zatracovaný, se kolikrát splete a možná by stačilo trochu víc věřit rodičce než se slepě spoléhat na techniku.
Technika selže, člověk sice také, ale ještě je tam takového vzadu blikající světýlko, někdy nazývané intuice, které často prozradí, zda v tom ještě není něco jiného a myslím, že se zatím tvůrcům technických novinek nepodařilo tam to světýlko namontovat. Lidský mozek je dokonalý, nenapodobitelný, ve své podstatě úžasný a měl by jako takový být ctěn a chápán. Není ničím nahraditelný a když onemocní, nepomůže nám většinou nic.
Měli bychom si vážit intuice, inteligence, logického myšlení, odhadu, orientace. Je to víc než veškerá zařízení, co kdy kde kdo vymyslí. Úmyslně neříkám emoce, protože to už je úplně jiná kategorie.
Jako studentka jsem chodila do dětského domova instalovat počítače a učit personál s nimi zacházet. Vzpomínám si na památečnou větu: „to je dobře, že budeme mít počítač, někdy jsou ty slovní úlohy tak těžké, že je už ani sami nedokážeme vyřešit“. Paní vychovatelka si zřejmě představovala, že naťuká text slovní úlohy do kompjútru a vyleze správný výsledek. Byla docela zklamaná, že to tak nebude. K čemu pak takový počítač, že?
Ještě jsem zažila, že se čekalo na telefon, což znamenalo, že si člověk nedošel ani na záchod a seděl v obýváku a čekal až dotyčný/á/ zazvoní. Že se na žehličku sahalo navlhčeným prstem, aby člověk zjistil, zda už je zahřátá nebo nikoliv, než byla opatřena termostatem. Že se lednička odmrazovala tím, že se všechno jídlo vyndalo za okno a celá se vypnula. Že se voda vařila na sporáku nebo na plotně a třeba se i celá vyvařila, ale určitě se v okamžiku varu sama nevypnula. Že se… Nejvíc mě baví přechodné vynálezy jako je mlékovar, který, ač neopatřen žádnou elektrotechnickou součástkou ani termostatem, začal pískat v okamžiku varu.
Jsem z těch, které se budí bez budíku v určenou hodinu a doma by v podstatě hodiny nepotřeboval, ale na druhé straně mě nové technické věci svým způsobem fascinují a ráda je používám. Možná, že mě na nich někdy víc baví pěkný design a hezké barvy než podstata jejich funkce. Ještě raději jsem, když zjistím, že se dají „oblbnout“ lidským mozkem a nejsou všemocné, to se mi pak rozhostí v duši klid, že ještě není vše s námi lidmi ztraceno.
Mám jeden jediný sen, potřebovala bych takové to pípátko, co pípne, když couvám s autem a nemám naprosto odhad, zda „ještě můžeš, Franto ještě můžeš - už nemůžeš“. Kriticky musím přiznat, že tahle část mého mozku poněkud pokulhává a docela ráda a s pokorou bych ji nahradila něčím kompetentnějším s lepšími výsledky.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.