Jak (ne)umí otcové plánovat čas v rodině

Když otcové převezmou plánování rodinných aktivit do svých rukou, jsou často bezradní. V následujícím článku najdete několik ilustrativních příkladů.

V poslední době se často mluví o tzv. moderních otcích. Je pěkné, jak dnes tatínci naprosto samozřejmě přebalují miminka. (Méně pěkné ovšem je, že použitá plenka nezřídka zůstává na přebalovacím pultu či poblíž a tatínkům to zjevně nevadí.) Moderní otcové dovedou připravit i špagety s omáčkou, která je právě tak chutná jako od mámy, a někteří z nich si dokonce berou několikatýdenní dovolenou, aby ji mohli trávit se svými dětmi. Potud je vše v pořádku.

Existuje ovšem něco, co otcové, a to jakkoli moderní, veskrze neumějí (nebo nechtějí umět?): organizovat všední den a zprostředkovávat dětem kontakt s jinými dětmi. Ne že by chtěl Honzíkův tatínek bránit nápadu Janinčiny maminky, která mu při vyzvedávání dětiček ze školky navrhla, aby si jejich děti spolu následující den u nich hrály. Ne, ne, je to výborný nápad, "ale bude lepší, když se dohodneš s mojí ženou, já totiž nevím, co na zítřek plánuje". Honzíkův táta zkrátka nemá ani ponětí o programu na následující den, ačkoli si musel vzít tento týden dovolenou kvůli pracovnímu vytížení své ženy. Ona je však zodpovědná za celý program dne, navzdory tomu, že se tento týden vrací domů až pozdě večer.

Muži většinou nedokážou plánovat volný čas, i když mají v kapse elektronický diář. Ten totiž slouží výhradně pro zaznamenávání pracovních aktivit a pravidelně ho doplňuje a koriguje asistentka. Doma ovšem k dispozici není. Logický následek: Muž se plánování neúčastní, anebo naopak na odpoledne naprosto spontánně domluví dvě nebo tři aktivity na stejný čas. To postupně vede k takovému napětí v rodině, že si otec radši zvolí první možnost: neplánuje nic.

Organizování rodinných aktivit není pro tatínky

Že tatínci nejsou schopni vzít plánování rodinných aktivit do svých rukou, zažila nedávno i Andrea. Je lektorka angličtiny a výjimečně měla učit jeden den v týdnu také večer. Tento termín byl dávno dopředu stanoven a její muž, ředitel umělecké galerie, se nabídl, že přijde ten den dřív z kanceláře domů, aby se postaral o děti. Po obědě v inkriminovaný den volal své ženě: "Dnes večer mám ještě jednu vernisáž." Ovšem těsně předtím, než stihla Andrea vybuchnout a způsobit zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy stupnice, zvesela dodal: "Ale všechno jsem zorganizoval. Přijde Nina a děti pohlídá." Nina je studentka, která si ve volném čase přivydělává hlídáním dětí. Občas brigádničí i v umělecké galerii, která patří Andreinu manželovi. Takže vše bylo zařízeno a Andrea nadšená, jak spontánně a samostatně se její muž o všechno postaral. Až když se večer sešli doma, se její drahý (o poznání méně spontánně) přiznal: "To s Ninou mi navrhla moje sekretářka. A také jí hned zavolala."

Podobný problém mají také Jakub s Marií. Před půl rokem se rozvedli a malý Kuba teď tráví své dny s každým rodičem zvlášť. Ovšem pokud "velkému" Jakubovi "do toho něco vleze", když je jeho syn právě u něj, zavolá Marii a požádá ji, aby sehnala "tetu na hlídání". Jinak by musel Kubíka přivést předčasně zpátky k ní domů… Tedy, ne že by Jakub hlídací tetu neznal, dokonce na ni má telefonní číslo, ale celé to zařídit sám - to je zkrátka nad jeho síly.

Eva s Petrem jsou rodiče dvou školáků. Mají mezi sebou dohodu - Eva zajišťuje během pracovních dnů hladký průběh ranního vypravování do školy, kam děti denně také vozí. Petr má na starosti odpolední rodinný provoz, protože Eva přichází domů až kolem šesté hodiny. Jak to ale vypadá v praxi? Když Petr ráno ještě sladce vyspává, Eva dětem připraví snídani i svačinu do školy a oblečení, zkontroluje hygienu, a než je posadí do auta, nezapomene zkontrolovat, jestli mají vše potřebné do školy i na kroužky. Odpoledne by mělo probíhat v Petrově režii, jenže… I tak Eva odbíhá z důležité porady a volá manželovi na mobil: "Nezapomněl jsi na děti?" Petr: "Jsou teprve tři hodiny." Eva se zhluboka nadechne a nasadí svůj hlasový projev do vyšší tóniny: "To ano, ale je čtvrtek. A každé úterý a čtvrtek má Janička v půl čtvrté plavání a David fotbal. Připomínala jsem ti to včera večer!" "Ahá, no jo, tak už pro ně letím. Čau!" Jiný scénář nastává tehdy, když si Petr náhodou sám od sebe vzpomene, co je za den, a tehdy do telefonu reaguje nějak takto: "No jasně, už jsem je vyzvedl. Proč voláš?" Pouze dvakrát za poslední dva roky Eva nezavolala (zkušebně). A co myslíte? V obou případech tehdy děti na kroužcích chyběly…

Nyní by mohl následovat dlouhý seznam toho, co všechno nepatří k silným stránkám tatínků. Úbor na tělocvik, zavěšený na dveřích od bytu (tedy na viditelném místě), který ovšem táta se synkem lehce přehlédnou. Hodina klavíru, která se kvůli tatínkově zapomnětlivosti koná bez nadějné malé klavíristky. Že na oslavu narozenin sousedovic dítěte by se hodilo koupit nějaký dárek předem - napadne tatínka většinou až tehdy, když zvoní na zvonek domu rodičů malého oslavence.

Parťák na hraní by překážel

Důležité je uvědomit si, že ani při všech takovýchto organizačních přešlapech dítě/děti ve skutečnosti neutrpí žádnou škodu. Kritická situace nastává až tehdy, když je tím postižen sociální život dětí. Hlavně u chlapců, protože ti (na rozdíl od děvčat) jen zřídkakdy sami od sebe aktivně vyhledávají kamarády. Kluci se dokážou na dlouhé hodiny ponořit do světa skládaček a stavebnic a nevnímají, co se kolem nich děje. Parťáka na hraní k tomu nepotřebují. A takovému postoji zůstávají často muži věrní po celý svůj život. U většiny dospělých mužů spočítáte na prstech jedné ruky, kolik mají přátel. A přitom se jejich maminky tak poctivě staraly o kontakty s jejich vrstevníky na pískovišti či dětském hřišti. Je těžké si představit, kam by to mohlo vést, kdyby tehdy tito dnes dospělí otcové zůstávali doma a nenaučili by se, že o bábovky se mohou rozdělit s kamarádem.

Většina dospělých mužů nemá žádný problém s tím, udržovat jen nezávazné kontakty - když se jeden neozve, druhý mu také nezavolá. Jak jednoduché. Tato představa ale pravděpodobně vyvolává hrůzu jen v ženách, pro muže jsou zkratkovité minidialogy zcela normální: "Půjdeme?" - "Jasně, já můžu. A ty?" - "Já taky." Takový způsob vyjadřování k tomu, aby se domluvili, že spolu večer půjdou na pivo, naprosto postačuje. Nu, přátelství mužů tedy pravděpodobně stojí na jiných základech než na košaté konverzaci.

Ani Irenin syn není jiný. Na otázku, co bylo dnes ve škole a jak se mu povedla písemka z angličtiny, odpovídá Michal bez náznaku emocí jednoslovným "dobře" na obě otázky naráz. Záhy se otočí na patě a zmizí ve svém pokoji. Když byl Michal v první třídě, dohodla se Irena s rodiči jednoho z jeho spolužáků, že se budou střídat ve vození kluků do školy. Jeden den Irena, další den oni. Cesta pokaždé probíhala stejně: deset minut mlčení. Synové - kamarádi, kteří se po škole spolu moc rádi vídali (samozřejmě tehdy, když to jejich maminky zorganizovaly), nastupovali ráno mlčky do auta a na řidičovo "ahoj" odpověděla jen tichá ozvěna. Potom se oba dívali z okna, je to tak - každý z toho svého. "Pro boha živého, co to máte zase oba za náladu?" vstupovala zpočátku do ranního mlčení Irena. Ale dostalo se jí jen překvapeného, dvojhlasného: "Próč???" Z pohledu obou chlapců bylo totiž vše v nejlepším pořádku.

Článek je z červnového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde. Objednejte si v období od 22. května do 21. června 2009 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - Misku s víčkem od Canpol babies. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.