Chtěla bych muže, který dovede zkrotiti bujného koně!

Možná spíše praprababiček; knihy z 19. století a z dob první republiky totiž nebývaly opatřeny tiráží a pokud nakladatel neuvedl rok vydání na titulním listu, nelze se jej nijak dohledat. Musím střílet od boku. Nicméně ve chvíli, kdy jsem při kompletaci knihovny narazila na tuto půvabnou brožuru, rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o mocný zážitek z její četby. Již obálka napovídá, že se má čtenář nač těšit - v popředí sedí na křesílku dáma v cudně dlouhé suknici a bílé blůzce, s hlavou koketně nakloněnou k rameni. V ruce třímá jakousi neidentifikovatelnou rostlinu a s lehce nepřítomným výrazem v obličeji k ní přičichává. Vedle ní stojí mladý muž v obleku, s vestou a motýlkem. Opírá se zády o opěradlo druhého křesílka a očka pod mocně napomádovanými vlasy (má také švihácký knírek a bradku) má šibalsky přimhouřená. Pod knírkem se blýskají zoubky, což naznačuje úsměv. Mladý elegán má očividně něco za lubem - ale jak dosíci náklonnosti u ženy jeho snů? Je zmaten a bezraden, nebo již přečetl publikaci a je mu tudíž vše jasno? Nevíme. Lze se toliko domýšlet.

Přejděme však k samému obsahu knihy, sepsané jakýmsi Karlem Rolandem, což bude podle všeho pseudonym některého z historických předchůdců dr. Miroslava Plzáka.

Nejprve se zastavíme u kapitoly II., nesoucí název Jak se zalíbíme dámám.

Malou ukázku duše ženy podává tento obrázek, který vyjímáme z newyorského časopisu "SNU". List tento uspořádal anketu "Jakého muže byste chtěla?" a sebral takto odpovědí 800 dívek. Ačkoli některé odpovědi takové se stkvějí více duchaplností než pravdou, lze přece z nich sestaviti zajímavou statistiku. Připomínáme, že ankety směly se účastniti pouze děvčata od 16 do 20 let.

Nuže, ze zmíněných osmi set odpovědělo neméně než 392: Muže hodně bohatého!

Příčina: žena miluje pohodlí a luxus.

Pouze 27 odpovědělo: Chtěla bych učence!

Příčina: žena učencova má mnoho volnosti.

Dalších 63 odpovědělo: Chtěla bych farmáře, ale bohatého. Chudého farmáře nechtěla ani jedna.

109 dívek odpovědělo: Chci muže krásného a silného! a pouze 17 dívek: Chtěla bych muže charakterního, poctivého.

Tedy pouze dvě procenta všech toužila po muži s vlastnostmi, které mají zdobiti každého opravdového muže. Ale daleko zajímavější byly odpovědi další, jež se zdají na první pohled kuriosními, ale jež poskytují zajímavý pohled do duše ženy:

Chtěla bych muže, který dovede zkrotiti bujného koně!

Chtěla bych muže, který dovede říditi automobil při rychlosti 160 kilometrů za hodinu! (Pozn. autorky článku - v dnešní době by si zřejmě tato dívka připadala jako v pozemském ráji; trpíme totiž spíše nedostatkem mužů, kteří by řídili auto nižší rychlostí než 160 km/h vč. průjezdu uzavřenou obcí.)

Můj vyvolený musí nositi kalhoty vždy elegantně vyžehlené.

Chtěla bych muže s dlouhými vlasy až na rameno. (Docela by mne zajímalo, co by takový muž snů měl na rameni druhém... pozn. aut.)

Chtěla bych za muže výtečného boxera.

Chtěla bych jen znamenitého detektiva. Chodila bych s ním jako jeho pomocnice v mužských šatech.

Chtěla bych velitele válečné lodi.

Chtěla bych humoristu, abych se mohla pořád smát.

Toužím po cukráři, který by uměl dělati výtečné kremrole.

A tak to jde dále.

Resumé: Žena se neohlíží po hlubším jádru muže. Ona hledí povrchně na život lidský. Její touha se soustřeďuje v jednom předmětu, v jedné vlastnosti. Žena se honí za vším lesklým, ať je to titul, peníze nebo sláva.

Příklady z naší společnosti to dovozují. Proč se ženy svobodné i vdané blázní za tenoristy, za virtuosy, za herci? Protože jim imponuje vše, co působí efekt.

Ženě se tedy musí imponovati.

...

Kapitola III. - Slabé stránky ženy

Mějme na paměti, co ženy vůbec milují u mužů:

Muž nesmí se jeviti vesměs tvrdým, pevným. Musí míti také svou Achillovu patu slabosti. Musí si jí však býti vědom, musí svou slabost znát. Musí se podobati pevnosti, která má na jednom místě slabou hradbu, ale právě proto na toto místo dá silnou posádku.

Ženy milují u muže mužnost, ale slabý nádech sentimentality dodává této mužnosti pikantnosti a interesantnosti. Muž tedy musí opovrhovati každou slabostí, ale malá, neškodná slabost mu neublíží.

...

Interesantní je pro ženu občasná těžkomyslnost, světobol, který však nesmí býti přílišným. Musí se zdáti, že vedeš duševní boj, který však tvoje mužná síla skrývá. Hlavně nesmí to působiti ženě dlouhou chvíli. Nezakrývej, že tvé nitro má ránu, ale nerozplývej se nad tím v dlouhých, smutných úvahách, spíše ironisuj vlastní boj a směj se mu. Ženy milují u muže romantický nádech, který nezabíhá ani do měkkosti, ani do dobrodružnosti. Skromnost, ale ne bázlivost, odvaha, neohroženost, živost bez přehánění, to jsou vlastnosti, jež vedou k cíli. Mužná přímost, tělesná obratnost - to vhodně doplňuje tyto vlastnosti.

...

Nekoř se nikdy více dámám současně, záleží-li ti na tom, abys u jedné výsledku docílil. Žena ti odpustí i malou nevěrnost, někdy ti takový malý hřích dodává i interesantnosti, ale nesnese nejmenšího pokoření. Jestliže k ní mluvíš o svých citech, musís cítiti, co pravíš, a cítiti jenom pro ni. Jestliže pozoruje, že každé povídáš totéž, máš vše zkaženo. Považuje tě za obyčejného mluvku.

...

Nejmilejší druh zábavy je pro ženu ten, chválíme-li ji nebo pomlouváme-li její nepřítelkyni. Není většího lichocení, aby je žena nesnesla. Můžeme považovati matku za dceru, a ono ji to neurazí. Stáří ženy je vůbec bod velmi choulostivý a nelze se míti v tomto ohledu dosti na pozoru. Dokud nemáme jistotu, nedotýkejme se raději této struny, a přijde-li hovor na toto nebezpečné pole, odbuďme to raději vtipem. Krásná žena je vždy mladou, mladá je vždy krásnou. "Jak jsem asi starou?" ptá se dáma. "Nepřemýšlel jsem nikdy o tom," odpovíš. "Mladá dáma nemá vůbec příčiny uvažovati o svém stáří." A vděčný pohled je ti odpovědí.

Kapitola V. - Útok na ješitnost ženy

Kdo ženě dovede hodně lichotiti, má napolo vyhráno. ... Žena odmítá lichocení, a ač je přesvědčena, že je pouhou frází, přece mu věří.

Žena proto nesnese pravdu, i kdyby byla pouhým upozorněním.

Lichocení nesmí ovšem býti voleno tak, aby se podobalo ironii. Je-li žena ošklivá, ona to dobře ví. Kdybychom jí řekli, že je krásná, nebude tomu věřiti. Ale taková žena je ranitelna na jiném místě: když se obdivujeme jejímu vkusu, její duchaplnosti.

Ale toho je třeba pouze u žen opravdu nehezkých. Je-li žena jen trochu hezká, snese lichocení sebe přemrštěnější, neboť taková žena, není-li opravdovou obludou, považuje se každá za krásnou.

Čím méně slyší lichocení, tím je za ně vděčnější.

...

Je-li žena nehezká obličejem, mívá aspoň hezké tělo, a tomu se můžeme obdivovati. Má-li nepěkné tělo, lze se obdivovati ručce, nožce. Konečně jsou zde oči, v nichž můžeme najít hloubku a bůh ví co jiného. A nemá-li toho ani onoho, pak možno říci, že má ta dáma do sebe něco pikantního, něco, co vyzařuje z celku, z každého pohybu.

Je-li trochu (nebo hodně) hloupá, pravíme o ní, že je originelní, že nemiluje obvyklých šablon a ona tomu uvěří. Žena vůbec uvěří všemu, co ji staví do lepšího světla.

Nezapomínejme však při tom, že každá žena (i ta hloupá) je dost prozíravá, dost chytrá, aby prokoukla muže a nutno se tedy míti na pozoru, aby naše lichocení neznělo strojeně, úmyslně.

Koří-li se muž dámě nehezké nebo přihlouplé, má to zajisté svoje pozadí. Chce ji získati, aby došel některého prospěchu: věna, postavení, vlivu. Taková dáma je si toho přirozeně vědoma, že tento prospěch na ní závisí, a hledí na každého mladého muže jako na úkladníka, který se neuchází tak o její ruku, jako spíše o tento zisk. Proto takové ucházení musí míti rozhodně zdání, jako bychom měli jenom na mysli lásku a nic jiného, a na vlastní příčinu nesmí se ani zdaleka naraziti.

...

Uchází-li se starší pán o přízeň mladé dámy, bylo by nesmyslem, kdyby jí za její přízeň nabídl zlato. Odmítla by s rozhořčením. Ale simuluje-li opravdovou lásku, dá si konečně říci, a nikdy nepřizná, že stojí vlastně o zlato a ne o lásku starého srdce.

Kapitola X. - Jak ženu připoutáme

Žena ... musí býti zkrocena, připoutána. Musí být přikována srdcem k srdci.

Jsou ženy, jichž láska je obětavá do krajnosti, jichž láska nezná mezí, jež neopustí muže, byť i je odkopával.

Jsou ženy, jež zůstávají věrnými nikoli z oddanosti a lásky, ale z hrdosti a sebeúcty.

Jsou konečně ženy, jež zůstávají muži věrny ze slabosti, z vědomí, že jsou na něm závisly.

...

Jakmile pozná žena, že ji bezmezně miluješ, stáváš se jejím otrokem. Jestliže však vidí, že si pohráváš s jejím srdcem, pak tě počne milovati.

...

Žena se musí zkrotit, nesmí si býti vědoma svého vlivu, své síly. Žena musí býti ponechána v doměnce, že je volna a zatím se smí pohybovat pouze v úzkém okruhu, který jí muž vykáže.

...

Žena musí si učiniti představu, že muž sice miluje jen ji, ale že má tolik síly, aby dovedl vyrvati ze srdce veškerou lásku k ní. Pak teprve počíná se chvěti, aby o tuto lásku nepřišla, rozmary se rozptylují a ona počně muže opravdově milovati.

...

Znatel žen, Rochefort, praví: "Je to chronická nemoc lidstva, že muži zbožňují ženy. Kdyby tomu tak nebylo, co pohrom by bývalo lidstvo ušetřeno. Ale je tomu lehká odpomoc: kdyby muži přestali zbožňovat ženy, nastal by hned obrácený poměr, neboť pak by ženy hned začaly zbožňovat muže. Pohleďme na jediné plemeno, jež nezná tohoto kultu: dvořiti se ženám. Jsou to Indiáni. Jenom to je učinilo statečným, rytířským národem, a litovati jest, že tento v pravdě přirozeně žijící národ kráčí vstříc svému vyhubení."

...

Jak upoutati ženu: skrývati lásku, dávati po částech, aby se zásoba citů nevyčerpala, nedat se ženou udržovati v napětí, ale udržovat ji v nejistotě. Má-li žena nejistotu, že by muž uprchnouti mohl, hledí si ho udržeti a v tom je celé tajemství. A i když žena tvrdým experimentem donucena začne trhati pouta, neboj se, že je roztrhne. Má-li tě opravdu ráda, neprchne. A nemá-li, nestojí za to, abys o ni stál.