Monitor dechu budeme používat dál

Po nedávném televizním vysílání o monitoru dechu bych vám chtěla napsat svůj příběh. 21. 8. 2009 nám spustil alarm už potřetí. Předtím vždy malý spinkal, ale toho večera to bylo jiné, nedal se probudit. Nikdy na to nezapomenu. Byl úplně bílý a nedýchal. Nedařilo se nám ho vrátit. Děkuji 17leté dceři a paní na telefonu, díky kterým je teď Míša mezi námi. A samozřejmě podložce, která to zachytila. Měl dlouhou apnoe pauzu a bez cizí stimulace by nám umřel.

V těhotenství jsem o podložce neuvažovala. Ani v porodnici. Tam mě dokonce štvalo, že jsem ji zapomínala vypnout. Doma to bylo ale jiné. Koncem července jsem byla neklidná a pořád jsem malého hlídala. Nevím proč, asi nějaký šestý smysl. Začátkem srpna jsem koupila podložku. Když spustila 2x, myslela jsem, že naplano. Uvažovala jsem, že ji používat nebudu, ale nedalo mi to a děkuji tomu, že jsem to nevzdala. Teď vím, že i kdybych ho hlídala sebevíc, není možné to uhlídat.

Teď nám byl rok a podložku ještě nějakou dobu budu používat, i když říkali, že se už nemusí. Myslím si, že zakoupení monitoru je to nejmenší, co pro své miminko můžou rodiče udělat. Je to lepší, než žít celý život s pocitem viny, že se tomu dalo zabránit. Míša je úplně zdravé dítko, nepatřil ani do rizikové skupiny, nekouřila jsem ani nepila. Jediné, co bylo, že spinkal na bříšku. Ostatní čtyři děti na něm ale spávaly taky, dokonce už i na nedonošencích hned po porodu. Neměl přetopeno, prostě se to stalo. V nemocnici nám řekli, že by se to pravděpodobně stalo i v jiné poloze a že příčinu neznají. Já mám ale pořád výčitky svědomí, protože jsem ho v těhotenství nechtěla. Pořád si myslím, že to byla zkouška. Miluji ho celým svým srdcem a ještě jednou děkuji za to, že to takhle dopadlo.

Promiňte, že jsem se tak rozepsala, ale po reportáži na Nově nemůžu jinak. Nechápu, proč odrazují maminky od monitoru, když může dětem zachránit život. Už to bude za chvíli rok, co se to stalo a od té doby alarm nespustil (pokud jsem ho nezapomněla vypnout nebo nebyl mimo).