Matky s dětmi doprava, vozíčkáři doleva, tak vypadá integrace?

Vybrala jsem bazén v novém areálu Jedličkova ústavu. Už při první hodině jsem si připadala jako v ráji: všude bezbariérové vstupy, dostatečně široké vchody, aby vozík nebo kočárek pohodlně projel, v areálu zahrada i hřiště, kde si zrovna hrál dědeček s malou vnučkou. Nebyla postižená, jen si prostě užívali příjemné prostředí stejně jako já. Hlavou mi běží: takhle vypadá integrace. Mé nadšení ještě vzrostlo, když jsem po plavání v areálu objevila místní klubovou kavárnu. Působila skutečně jako klub, nebo spíš pokojík, a to velmi útulný. V části jsou příjemné koberce, pohovky, rozmanité sedačky, knihovna, prodávají výborné zákusky a mají bohatý výběr nápojů, všechno za velmi příznivé ceny. U stolků spolu posedávali studenti na vozíku, o berlích, ale i zdraví, někteří tam byli dokonce s rodiči, u vedlejšího stolu seděly dvě starší dámy nad štrúdlem a kávou, a bylo tam i pár matek s malými dětmi.

Když jsem si o pár týdnů později domlouvala sraz s bývalými kolegyněmi z práce, volba místa byla jasná. S jednou z nich, která má také malé dítě, jsme se dokonce sešly o něco dřív, abychom si to pořádně užily. Když jsme dorazily, byly ale jediné dva malé stolky u dětského koutku obsazeny. Nevadí, míříme tedy k sedačce v jedné ze zón s kobercem, kde je skoro prázdno. Sotva se ale usadíme, je u nás vedoucí směny a žádá nás, abychom na koberec nezajížděly s kočárky. Dáme je stranou, v duchu ovšem přemýšlím, jaký je rozdíl mezi kolečky kočárku a invalidního vozíku. No nic. Děti si už spokojeně hrají na sedačce, my si jdeme pro kafe a příjemné odpoledne začíná. Jenže paní vedoucí přichází znovu: dětem je vyhrazen pouze dětský koutek.

Kamarádka namítá, že je tam plno, a já se ptám, proč nemůžeme zůstat tam, kde jsme. Matky s dětmi patří do vyhrazeného rohu, prý bychom rušily ostatní hosty. Jediný host v dohledu, mladík se sluchátky na uších, je zcela pohroužen do práce s notebookem a naši scénku naprosto ignoruje. Jen mně zhořklo kafe, na které jsem se tak těšila. S takovouhle logikou by mohli příště říct, že vozíčkáři mají vyhrazený jeden kout, druhý je pro ty, co mají jen berle, třetí je pro matky s dětmi a čtvrtý pro zdravé. Takhle vypadá integrace? Vidina oázy tolerance a soužití lidí s různými potřebami a specifiky se pomalu rozplynula. Zase tedy zpátky na zem do podniků, kde se na rodiče malých dětí dívají jako na blázny, co požadavkem na nekuřácké prostředí obtěžují chudáky kuřáky, na jejich děti jako na obtížný hmyz a rozvěšují cedule „kočárkům vjezd zakázán“. Škoda. Vždycky jsem si totiž myslela, že kavárny nabízející na svých webových stránkách „přirozenou integraci“ vznikají mimo jiné proto, aby většině ukázaly, že i „menšiny“ jsou v jádru „normální“ a spolu s většinou můžou vzájemně obývat jeden prostor.