Líheň pro miminka

Nedonošených dětí stále přibývá. Aby přežily a prospívaly, potřebují nadstandardní péči.

A první podmínkou je zachování tělesné teploty.

Jednoho letního dne roku 1878 si pařížský lékař Stephene Tarnier (1828 - 1897), který pracoval v městské porodnici pro chudé ženy, vzal den volna a navštívil nedalekou zoologickou zahradu. Nebyly to pařížské dívky ve vábivém oblečení, co upoutalo jeho pozornost. Při prohlídce botanické zahrady Jardin des Plantec náhodou zahlédnul "inkubátor" s právě vylíhlými kuřátky. Pohled na tyto drobné tvorečky potácející se v teple dřevěného boxu jej přivedl na jistou myšlenku. Za několik dní si najal ošetřovatele Odile Martina, který se v zoo staral o chov drůbeže, a zadal mu úkol sestrojit podobné zařízení, ovšem pro novorozené děti.

Tehdejší kojenecká úmrtnost byla hrozivě vysoká, dokonce i v tak vyspělém městě jako Paříž. Jedno z pěti dětí zemřelo dříve, než se naučilo lézt po čtyřech, a šance předčasně narozených dětí s nízkou porodní váhou byly ještě podstatně nižší. Tarnier na základě svých zkušeností vytušil, že klíčovým úkolem je udržet děti v teple. Věděl také, že francouzské lékařské instituce a autority byly v té době posedlé nově se v praxi uplatňující statistikou a jejími postupy - rozvíjením lidských znalostí za použití empirických dat. A tak jakmile Maternité de Paris zakoupila první dřevěné boxy, v nichž ohrožené novorozence hřály vespod umístěné láhve s horkou vodou, zahájil bleskovou studii pěti set dětí.

Výsledky vyvolaly v pařížských lékařských kruzích doslova poprask - zatímco dosud umíralo do několika týdnů od narození asi 66 % kojenců s nízkou porodní váhou, v Tarnierově inkubátoru umíralo pouze 38 % dětí. Ukázalo se, že úmrtnost předčasně narozených dětí lze snížit téměř na polovinu touž metodou, která pomáhala na svět kuřatům v zoo. Během několika let byly z nařízení městské rady zavedeny povinně ve všech pařížských porodnicích.

Nutno poznamenat, že Tarnierův a Martinův vynález nebyl prvním zařízením, které zahřívalo novorozence. Historicky první inkubátor, tzv. Ruehlovu kolébku, používal v Petrohradě od roku 1835 v carském nalezinci osobní lékař manželky cara Pavla I. Marie Fjodorovny. Jednalo se o upravenou běžnou vaničku s dvojitými stěnami ze železného plechu natřeného olejovou barvou. Novorozence zahřívala teplá voda nalitá mezi stěny.

Novorozenecké inkubátory doznaly v příštích desetiletích výrazných změn k lepšímu a jejich široké uplatnění mělo zejména ve druhé polovině minulého století za následek neuvěřitelný 75% pokles kojenecké úmrtnosti. Novorozenecké inkubátory nejvyšší třídy se dnes standardně dodávají s hygienickým servozvlhčovacím systémem, automatickým řízením koncentrace kyslíku, pulzním oxymetrem, výškově nastavitelným podvozkem a různými senzory, zajišťujícími nadstandardní životní podmínky. Jelikož jsou inkubátory úzce zaměřeny na počátek lidského života, jejich přínos veřejnému zdraví - měřeno počtem celkových let života navíc - se může směle srovnávat s těmi nejvýznamnějšími lékařskými pokroky dvacátého století. Radiační terapie zhoubných nádorů nebo dvojitý bypass mohou člověku přidat deset či více let dalšího života, ale inkubátor mu dá celý jeden život.

Ukázalo se, že úmrtnost předčasně narozených dětí lze snížit téměř na polovinu touž metodou, která pomáhala na svět kuřatům v zoo.