Vyznání

Přišels nepozván a mě to tehdy zmátlo.

Nechci,

říkala jsem nahlas a prolévala

hektolitry slz.

Mám, nemám, mám, nemám,

trhala jsem kopretinu…..

Pak přišel táta a řekl "rozhodni se sama",

ale taky "já bych ho moc chtěl".

Měla jsem dvě srdce, čtyři ruce a celkem

čtyřicet prstů.

A stále jsem váhala.

A ty? Tys to nevěděl. Že se bojím, že nevím,

že, že, že…

Měsíce pomalu ubíhaly.

Až se jednoho dne na okamžik zastavil svět.

Na sále byla spousta světla a doktor říkal, že si musíme pospíšit.

Měl při tom vážný výraz a pořád se díval na monitor.

Dostala jsem strach.

O chvíli později jsem tě poprvé uviděla.

Zmačkaný uzlíček s pupeční šňůrou třikrát otočenou kolem malého krčku.

Byl nejvyšší čas.

Umyli tě, zvážili a přinesli zabaleného jako larvičku.

Podívala jsem se na tátu. Plakal.

Myslela jsem, že to neumí.
Zamžoural jsi na nás a dlouze zívnul.

A najednou jsem to věděla.

Byla jsem si jistá.

Že už nikdy, že už vždycky…

zkrátka, že tě miluji.

Napořád.