Pozor, dítě v autě!

Cestování autem s dětmi je často stresující záležitost. Jedním ze stresorů může být způsob chování ostatních řidičů – pochopení pro opatrněji a pomaleji jedoucí auta není na programu dne.

Jak ale sdělit ostatním, že nemáme zájem o rychlejší jízdu a „požádat“ o trochu nadhledu?

Klasik teorie komunikace Harold Lasswell pravil, že musíme analyzovat následující rovnici: kdo – říká – co – komu – jakým komunikačním kanálem – s jakým účelem – s jakým efektem. Co chce sdělit rodina s malými dětmi, která se chce v silničním provozu cítit bezpečněji? Nechte nás jet naším vlastním stylem. Skutečně důrazných samolepek upozorňujících na děti v autě v prodeji není mnoho a prakticky žádné nejsou vidět ze vzdálenosti větší než deset metrů. V případě automobilů v protisměru máme komunikační možnosti omezené. Můžeme se ovšem pokoušet eliminovat napětí ze strany za námi jedoucích aut. Jedním z řešení je vlastní kreativita a trocha volně prodejných samolepek, ze kterých již můžeme vystřihnout cokoli.

I čas strávený v autě je možné využít prakticky stejným způsobem, jako kdybychom byli doma. Dětem je možné v notebooku pustit pohádku, v případě dospělých je možné si prostřednictví audioknihy pustit knihu svého oblíbeného autora a podobně.

Opravdu zdržujeme?

Skutečně pomaleji jedoucí řidiči s dítětem na palubě brzdí provoz? Jaký zisk přináší oněch dejme tomu dvacet kilometrů v hodině vyšší průměrné rychlosti? V Německu v této souvislosti provedli pokus, kdy posadili dva řidiče do dvou aut s naprosto odlišným zadáním ohledně jízdního stylu. První měl za úkol dodržovat pravidla a na silnicích první třídy jet maximálně devadesátikilometrovou rychlostí, ten druhý měl jet tak riskantně, jak to jen půjde, ovšem za splnění podmínky nikoho nezranit. Aby bylo sníženo riziko pravděpodobnosti nehody, byl riskantně jedoucí řidič profesionál testující nově vyrobené automobily. Pokus byl proveden na silnicích první a druhé třídy, řidiči měli zadanou stejnou trasu: jelo se z nejjižnější části Německa do nejsevernější. Součástí cesty byly průjezdy měst se semafory, což zpomaluje nejvíce.

A výsledek? Časový rozdíl pouhé necelé dvě hodiny. Řidič jedoucí riskantně dojel v mnohem horším psychickém stavu, jelikož jízdu pociťoval jako nepohodovou, a byl podstatně více vyčerpán.

Pokud se na bezpečnost silničního provozu podíváme pohledem psychologickým, tak podléháme mnoha klamům. Například máme sklon přeceňovat bezpečnost velkých aut vybavených mnoha prvky pasivní bezpečnosti. V určitých rychlostech ovšem nepomůže nic. Pomohla by jen nižší rychlost. Po určitém množství najetých kilometrů bez nehody míváme sklony přeceňovat své vlastní řidičské schopnosti a podobně.

Další informace naleznete v časopise Psychologie Dnes.