Stačí pro výchovu dětí jeden rodič? Nestačí ani dva!

Autorem zajímavé teze obsažené v nadpisu nejsem já, nýbrž host, kterého jsem si přizval k rozhovoru. Mým respondentem byl Vratislav HLÁSEK, s nímž jsem si povídal o dětech, výchově a modelu rodiny v dobách minulých, současné době i o vizích do budoucna. Pro ty, kdo by o panu Hláskovi dosud neslyšeli, ho lze stručně představit jako autora zajímavých projektů zaměřených právě na děti, např. ´Mediální výchova´, ´Juniorpress´, ´Dětská televize´, aj. V současné době je taktéž metodikem společnosti ´Dobrá rodina, o.p.s.´, která se zabývá podporou a rozvojem účinných a přirozených přístupů k výchově a vzdělávání (http://www.dobrarodina.cz/).

Nejvíce je ale pravděpodobně spjatý s projektem "Narodit se do rodiny", díky němuž se během posledních šesti let podařilo uchránit již stovky miminek od chmurného osudu a nepříznivého startu do života v podobě dlouhodobého pobytu v některém z kojeneckých ústavů, které už z logiky věci ani při nejlepší vůli jejích pracovníků nemohou těmto nejmenším poskytnout to, co jim může nabídnout rodinné, ač náhradní, prostředí.

Jak jsem již zmínil v úvodním představení, asi úplně nejznámějším počinem spojeným s Vaší osobou je projekt tzv. rané pěstounské péče (http://www.rpp.cz/), jenž dostal příhodný název "Narodit se do rodiny". Můžete krátce zavzpomínat, jak vlastně došlo k prvotnímu nápadu a posléze realizaci tohoto projektu?

Když jsem si před čtvrtstoletím uvědomil, že školství není úplně tím oborem, jemuž bych se chtěl věnovat, nenastoupil jsem po prázdninách zpátky do školy učit, nýbrž do dětského domova jako vychovatel. Měl jsem pocit, že tam bude daleko více možné svým působením a komunikací s dětmi vlastně vytvářet podmínky pro to, aby děti mohly dobře procházet svou konkrétní vývojovou fází. Samozřejmě to byla stejně naivní představa jako ta, která mě vedla učit do školy.

V čem konkrétně neodpovídaly Vaše představy realitě?

Bylo velmi těžké vybojovat pro děti v dětském domově větší prostor k tomu, aby dokázaly rozvinout samy sebe a tyto děti byly handicapované ještě tím, že do onoho zařízení přišly s poměrně pohnutou historií. To znamená spousta chyb byla vytvořena již v průběhu jejich dětství, jejich dospívání. Zvláště pak v dětství úplně nejranějším. Takže po necelých třech letech jsem odcházel z dětského domova, ale s dětmi jsem dále spolupracoval a namísto abych byl součástí instituce, dá se říci molochu, jsme začali vytvářet podhoubí pro děti, které měly v dětském domově nějaké problémy nebo se nacházely na důležitých životních křižovatkách. Dnes jsou z mnoha z nich rodiče, dospělí lidé. Mnozí z nich mají vystudované střední, vysoké školy. Tudíž prošel jsem s nimi část jejich života, dejme tomu od 13 do 33 let. V obou těchto fázích mého života jsem pracoval především s dětmi až od okamžiku, kdy už se s nimi jak se říká "dá hrát hokej".

Není to trošku paradox, že jste nakonec skončil vlastně u těch nejmenších?

Trochu ano a hodně ne. Posledních pět let jsem vlastně intenzivně v kontaktu s miminky od pěti dní jejich věku přibližně do jednoho roku. Vnímám to jako výsledek pochopení celé té souvislosti. Pokud dojde k poškození dětí v té nejranější fázi od 0 do 3 let, v těch 13-14 letech nemají velkou šanci s tím lehce něco udělat ony, natož lidi, kteří jim chtějí pomáhat. Když jsme pak u těch dětí, co u nás procházely až do dospělosti, hledali největší příčiny jejich problémů, nejvíce pomoci opravdu potřebovaly děti, které byly zanedbávány právě v úvodní části jejich života a zanedbávání, ač si to těžko připouštíme, znamená i ústavní výchova. Ona je sice perfektní, co se týče zdravotní péče a ostatních profesionálních a servisních věcí, ale pokud jde o vývojové potřeby dítěte, je to v podstatě nejméně vhodné prostředí.

Co bylo hlavním smyslem a účelem tohoto projektu, jenž dostal název "Narodit se do rodiny"?

Účelem bylo vyšlapat cestu, kterou po nás pak můžou opakovat desítky až stovky dalších lidí tak, aby se žádné děti nemusely v budoucnu dostat do kojeneckých ústavů, pokud tam nebude žádný zdravotní důvod vyžadující hospitalizaci, ale i tehdy si myslím, že by měly být děti hospitalizovány s nějakou blízkou osobou, například tedy s pěstounem.

Jakých konkrétních výsledků bylo v této oblasti postupem času dosaženo?

Od roku 2008, kdy jsme s tím nápadem přišli, se podařilo celou tu praxi změnit. Naší rodinou mezitím prošlo celkem 11 miminek, ale existuje v současné době více než 220 dalších rodin, které děti přebírají, takže poprvé se v loňském roce podařilo to, že ačkoliv vzrostl počet dětí vyžadujících náhradní rodinnou péči, klesl počet dětí umisťovaných do kojeneckých ústavů, což je přesně ten důvod, kvůli kterému jsme to dělali.

Myslím, že budete mít jistě co říci i k obecnějším tématům týkající se rodiny jako takové. Sociologové často ve spojení s dnešní dobou hovoří o "krizi rodiny". Sdílíte tento pohled?

Rozhodně je to krize tohoto modelu, tedy této představy rodiny. Představa, že rodina začíná manželstvím, poté se narodí děti a ty jsou vychovávány dvěma rodiči, je vlastně utopií. Je to představa, která popravdě nikdy v historii úplně nefungovala. Fungovaly široké rodiny, sňatek, který dohadovaly a v některých částech světa dodnes dohadují dvě rodiny mezi sebou, nikoliv dva lidé mezi sebou. To, co se stalo na konci předminulého a na začátku minulého století, byl vlastně útěk mnoha mladých lidí od toho být v těchto rodinách etablovaní. Byl to takový emancipační proces, snaha osvobodit svoji osobnost od předurčenosti, kterou mi moje rodina určovala.

Máte nějakou vizi funkčního a udržitelného modelu rodiny do budoucna?

Já bych se díval na účel, proč vlastně mluvíme o rodině. Pokud je účelem manželství naplnit potřeby dvou lidí, spojit a zachovat majetky, vytvořit třeba novou ekonomickou hodnotu, a ne zabezpečit děti a jejich sourozence, pak je institut manželství vlastně něco úplně jiného než rodina. Rodina vychází od slova "rodit" a měl by to být prostor, do kterého by se měly narodit děti. Já dneska mluvím o krizi rodiny ne z hlediska institucionálního, ale z toho titulu, že 1,4 dítěte na pár, což je oficiální statistika loňského roku v ČR, znamená vymírání, nikoliv evoluční úspěšnost.

Vidíte tedy nějaké reálné řešení nízké porodnosti a nechuti či obav mladých lidí mít děti?

Jediné možné řešení je zaměřit se na to, abychom změnili naše vnitřní podmínky tak, aby mít děti nebyl přepych. Současný systém manželství a rodičovství je velmi nestabilní a dětem nezajišťuje bezpečí, děti nemají kolem sebe další blízké lidi a děti různého věku, zatěžujeme těch pár dětí, které na svět přivedeme neunesitelnou zodpovědností za naši reprodukční úspěšnost. Receptem tedy není návrat k nějakému modelu, z kterého předchozí generace utekly, protože byl sám o sobě přežitý a tedy nefunkční, ale návrat před všechny modely k tomu, co je vlastně fyziologická, evoluční a vývojová potřeba našich dětí. I z vědeckých studií dojdeme k tomu, že je to bezpečí, které nám může zajistit pouze daleko více lidí než jenom dva rodiče. Takže jestli se dnes občas ptáme, zda stačí, že dítě vychovává jen jeden rodič, tak já říkám, že nestačí ani dva. Nemohou stačit.

Na závěr bych si dovolil menší odbočku od hlavních témat našeho povídání. Vím o Vás, že se kromě již zmíněných aktivit věnujete také osobnímu rozvoji, přesněji řečeno koučování. Průvodním znakem dnešní doby je vedle odkládání rodičovství také docela značná nespokojenost mezi lidmi. Stačí si projít například příspěvky lidí v různých internetových diskusích, z nichž frustrace přímo čiší. Čím si to vysvětlujete?

V dobách minulých jsme byli vychováváni daleko více k poslušnosti než k zodpovědnosti za sebe samé. Nemůžeme se tak divit, že většinová společnost je tedy nespokojená, protože vždy tu byl někdo, na koho jsme mohli obrátit naši nespokojenost jako na jejího strůjce. Dneska se to snažíme napasovat na naši politickou elitu, která ale není tvořena nikým jiným než námi samotnými.

Měl byste závěrem nějaký vzkaz či radu směrem k lidem, jež jsou v životě nespokojení a trpí třeba až pocity beznaděje či rezignace?

Udělat rozhodnutí a za ním převzít svobodně i následky. My stále jako nastavujeme nohu, že vykročíme, ale pak ji zase rychle stahujeme. Když už se na cestu vydáme, tak stále přemýšlíme, jestli jiná cesta nebyla lepší, ale tím pádem neznáme ani cestu, po které jdeme, protože po ní jdeme s pochybností. Důležitým hlediskem svobody je nebát se dělat chyby a dopřát to i ostatním. Je to přeci ten nejpřirozenější způsob, jakým se učíme poznávat svět.