Diskuze : Hlavní : Miluji ženatého muže

Asi ti nepomůžu.

Mně pomáhá jen čas a blednutí některých vzpomínek a to, že už se prakticky nevidíme. Taky jsem s ním nemohla být. Zcela masochisticky jsem se kývla nedávno na setkání. Já si říkám, že jednou, třeba v příštím životě se ta láska zrealizuje. Ale nevím jestli tohle pro tebe bylo osudové setkání nebo jen jedna z tvých zamilovaností. Pro mě to bylo jedinečné a asi nenahraditelné. Čas, většinou jen čas ti pomůže a pokud to nebylo to osudové, tak si najdi někoho jiného, takhle se to řeší běžně a rychleji to přebolí.

No nevim zalezi jaka hospoda,mne by ti pripiti lide vadili asi dist. Spis bych si chodila kazdy den chvili zabehat, vyplavit endorfiny

Před bolestí jsem neutekla, to by bylo moc jednoduché, odžít jsem si to musela. Asi ta brigáda útěk před sebou trochu byl, ale já zažívala hrozný stavy celý den v mé hlavní práci, kde jsem ho musela potkávat, poslouchat co on doma, kam pojedou na dovolenou, jaká ženská se mu líbí atd., fakt mě nešetřil, prostě uražená ješitnost, tak aspoň odpoledne jsem si trochu odfrkla. Ale práci jako lék na trápení vůbec nepovažuju za něco špatného, mně vždycky práce pomohla. Jsem taková včelička pilná. A v té hospodě byla často sranda a měli mě tam rádi, nelituju toho ani trochu. Jako jo, mohla jsem začít vymetat večírky, chodit za kulturou, sportovat, ale v tom psychickém rozpoložení bych si to stejně neužila. Ale to má asi každý jinak.

Ty jo tak prace mne jako.lek nenapadla hmyslim tim praci.po praci,mne to prujde jako.regulerni utek pred sebou sama

Kivíku,

já myslím, že to, že si to člověk nedovede představit, vůbec nic neznamená, protože svět je mnohem pestřejší než naše představy.

Taky jsem si nedovedla představit, že se najde někdo, s kým bych byla ochotna žít (já to měla o to lehčí, že jsem naopak sama ráda, takže to mi nevadilo), a našel se a jsme spolu už spoustu let a pořád je to fajn. Nebo kolik holek i tady se po nějakým zklamání zaříkalo, že už nikdy... no a pak někoho potkaly a taky jsou nadšený.

Takže ty úvahy jsou sice pochopitelný, ale je to zbytečný trápení, protože spoustu věcí si člověk nedovede představit, a přesto existujou.

Navíc jestli je to první den, tak to asi dost dobře nejde, aby z toho člověk nebyl smutnej, špatnej, zničenej... je super, že máš podporu okolí (taky aby taková fajn ženská neměla ), ale mně to připadá jako bolest jizvy po život zachraňující operaci - dá se zmírnit, ale úplně vyhnout se jí nedá, je to důsledek něčeho, čím si člověk ušetří obrovský problémy v budoucnu, a hlavně - časem odezní.

Moc Ti fandím a Tvůj postoj na mě udělal velkej dojem v tom nejlepším slova smyslu.