Taky bych odmítla

Teď už bych taky uměla odmítnout, ale dřív jsem to neuměla, vůbec. Zase v jiných věcech, raději jsem se vždycky uskromnila sama, hlavně aby mí blízcí se měli co nejlíp. Hlavně abych se nikoho nedotkla a aby se ně mě lidi nezlobili, hlavně, abych někoho nezklamala.
Myslím, že je třeba udělat to, jak to člověk cítí a když to udělá, nebo neudělá, stát si za tím. Ale je třeba to i vnitřně cítit.
K cizím je to lehčí, k vlastním to člověka jakoby víc táhne, snaží se za ně převzít nějakou zodpovědnost, ale dneska vím, že je to blbost.

Člověk totiž dělá pořád dokola třeba nějakou chybu, a to klidně celý život, do té doby, než přijde na to, že ji dělá a že to vůbec chyba je. Mnohdy ten druhý mu nedá vůbec šanci zjistit, jaké jsou důsladky jednání, co si ten první natropil...a nastává začarovaný kruh.
je to něco podobného, jakoby si dítě chtělo sáhnout na rozpálená kamna a rodič za ním pořád běhal a nenechal mu ten prstík spálit. Batole vyroste i bez psálenýho prstíku a logicky třeba pochopí..., ale když tohle dělá dospělý, jak jinak ho nechat poučit? jedině se spálit...a když nepochopí napoprvé, tak bohužel i několikrát. Dítě se spáleným prstíkem taky pak bude bečet a ukazovat bebí mamince.....a dospělý bude hledat vinu třeba ve všech okolo, hlavně ne v sobě, ale je to jediná cesta.
Snažila jsem se odstarnit svým blízkým z cesty každej kamínek...a jediné, co z nich pomalu rostlo, byli lidi, kteří často spoléhali na pomoc...nepřevzali za sebe zodpovědnost. udělala jsem to špatně.
Těžko převychovávat - jak mě, tak je.....je to jakási léčba šokem..ale fakt to jinak nejde.
Dospělí jsou proto dospělí, aby za sebe převzali svůj díl zodpovědnosti za své jednání.....

Neposlala bych mamince penízky na tvém místě, dřív jo, dneska už ne, a ustála bych to..ale dřív bych se chovala stejně...moc by mne ta situace mrzela a pomohla bych jak bych mohla, nebo možná ne...ale zas bych se tím strašně trápila.....