Re: Po smrti mámy začal táta lhát, slibovat, vyčítat

Fialovko:
"Vše jsem mu vždy odpustila, všechny jeho lži, sliby, výčitky, mám ho hrozně moc ráda. Včera se mi od něj dostalo zprávy, že se mám nejlíp, že on je chudáček, že jsem nula a že sbohem. ....v hlavě mám tisíc vět, které bych mu mohla říct, vynadat mu, ale nechci mu ublížit, mám strašnej strach, že o něj přijdu... Mám ho strašně ráda, ale jak si od něj nenechat ubližovat a zároveň neublížit jemu???

Myslím že to nemáš lehké, ale že to není neřešitelné.
řekla bych, že co s tím můžeš udělat je, ujasnit si sama v sobě svoje pocity- co je láska, co je závislost, co je strach že o něj přijdeš stejně jako jsi přišla o mamku (traumatická reakce, která dost možná není adekvátní současné situaci),co je psychické vydírání a jaký je rozdíl mezi láskou a tím, že tomu vydírání podlehneš...
Ujasnit si, jaký vztah k němu chceš mít-
jestli chceš být dosmrti dítě, které je na otci závislé a poslouchá ho-
nebo jestli se chceš pokusit vybudovat vztah dospělé (dcery) k dospělému (a svéprávnému) otci- s tím, že tenhle vztah ale vyžaduje určitou úctu a respekt z obou stran, ne jen z jedné...

Z mého pohledu- odpustit úmyslné urážky, ponižování, ubližování a krádeže- jen proto, že o dotyčného nechci přijít-
znamená automaticky, že zahazuju úctu a respekt, který by ke mě mohl mít.
Umím si představit, že můžeš být laskavá, odpouštět- a přitom dávat najevo, že určité věci si k tobě nemůže dovolit. Pokud cítíš, že se k tobě chová špatně, je dobré to říkat, dávat najevo- a dávat to najevo třeba i společně s láskou, kterou k němu cítíš (stejně jako dítě pokáráš za třeba zničenou věc a přitom mu dáš najevo, že ho nezavrhuješ nadosmrti).


Určitě by pomohl nějaký psycholog- jako nezávislý člověk, který ti pomůže ujasnit si, na co kdo má a nemá ve vztazích právo.