Co si počít s prudící matkou?

Možná si jen potřebuju vyčistit hlavu, nicméně zajímal by mne váš názor co dělat s matkou, která neustále kritizuje, stěžuje si a vyčítá. Ne že by se mne to nějak osobně dotýkalo, ani mi to nekazí náladu, ale otravuje to. Strašně. Dnes jsem si třeba vyslechla příšerný hovor na téma "všichni ostatní žijí normálně a ty nenormálně, musím se za tebe stydět, já budu za chvíli vybírat popelnice a ty vyhazuješ peníze" atd.
Nebudu jí dávat peníze, prostě ne. Mnohokrát jsem jí nabídla, že si je může vydělat. Prakticky každá nabízená práce jí "nevoněla". Na všem si našla důvod, proč to nemůže dělat. Tak jezdí aspoň občas uklízet a hlídat vnuka - to jsem ochotná jí platit. Vloni jsem jí, sestře a synovi zařídila pobyt na krásné chalupě v přírodě, s bazénem, perfektně vybavené, uhradila jim benzín, jídlo, pronájem chalupy stál dvanáct tisíc. Místo toho, aby byla ráda, tak si opět stěžovala, že to není žádná dovolená, když musí "hlídat dítě" (synovi bylo 6 let - opravdu šílené hlídání, zvlášť když na to byly se sestrou dvě). To samé bylo před pár lety s Chorvatskem. Po návratu jsem si vyslechla, že "jiné děti" kupují rodičům zájezdy za 50 tisíc (které děti neřekla, pochybuju že nějaké takové zná odjinud než z telenovel) a já jí chuděru vláčím (gratis) do Chorvatska, abych si mohla užívat s partou a ona tam hlídala svého JEDINÉHO vnuka. Kdykoli byl syn u ní, proplácela jsem jí jeho pobyt. Dostala ode mne x mobilů, digitální foťák, video... všechno špatně, jsem hrozná dcera, horší nikdo nemá a musí se za mne jenom stydět. Už mi to opravdu leze krkem. Je mi jí líto, protože má tak nešťastnou povahu, prakticky nemá přátele (taky kdo by stál o věčně nespokojenou pesimistickou fňuknu), s přítelem se loni před Vánoci rozešla. Ale už mi to fakt leze krkem a musím říct, že synovi taky. Když sem za námi na dva tři dny přijede, pořád jen ječí na syna, co dělá blbě, pak na mně, jaká jsem strašná matka atd. Syn je z toho úplně hotovej, je dost přecitlivělej a je na ní potom hnusný - třeba jí říká "bábo", z čehož plynou další výčitky a obviňování, někdy i brečí, jak jsme děsní a jak se musí stydět.
Fakt nevím. Nepotřebuju ji, syn se bez ní taky obejde, ale jsem asi pitomá, že jí pořád lituju a neodstřihnu jí úplně. Co byste dělaly vy? Nemá cenu jí cokoli říkat, musím to "přežít", ale už se mi v poslední době nějak nechce. Vrchol byl, když odmítla spát v ložnici, že je tam zima (dá se přitopit) a přivlekla si do mého bytu nafukovací matraci, aby mne pak obvinila, že se u mne ani nemůže vyspat a musí si kupovat postel... Začínám jí mít plné zuby. Ach jo.