Re: Co si počít s prudící matkou?

Mammito,
už jsem kdysi začala, ale byly to jen historky o jejích milencích. Je to docela zábavné, schválně jsem si to našla. Kopíruji nejzábavnější část.

Jaroušek byl voják z povolání, podstatně mladší než moje matka, a jeho koníčkem byla oprava starých krámů. Dlužno podotknout, že v tomto oboru byl profesionál. Žel, ostatní stránky jeho osobnosti za touto dovedností notně pokulhávaly.
Původní funkcí Jarouška v naší neúplné rodině byl opravář matčina automobilu značky Škoda 110 L. Za tímto účelem navštěvoval naši garáž a zhusta také domácnost, neboť mu matka za dobrou práci připravovala chutnou krmi - tedy, v rámci jejích kulinářských možností, které byly poněkud omezené. V té době zvládala uvařit pouze slepici na paprice a usmažit řízek.
Když jsem Jarouška viděla poprvé, nejdříve jsem se domnívala, že se matka ujala nějakého utečence z Afghánistánu. Hlavou téměř mlátil o zárubeň, vážil asi třicet kilo, nos měl jak brzdu od kolotoče a oděn byl v prapodivné hadry z roku raz dva; celkový dojem ještě dokreslovala bekovka z fosilního materiálu, jakou jsem do té doby znala pouze z obrazu „V. I. Lenin hovoří k revolucionářům“. Řekla jsem si, že na zevnějšku opraváře zas až tolik nesejde. Konec konců, nikdo po mně nechtěl, abych se za něj provdala.
Jarouškovi se u nás zřejmě zalíbilo, protože se u nás stravoval stále častěji a častěji. Sestra o něm jednou neprozřetelně referovala ve škole - chodila tehdy do druhé třídy - a jednou byla svou paní učitelkou dotázána, zda k nám ještě stále chodí „strejda Půlpytel“.
Strejda Půlpytel k nám chodil a nevypadalo to, že by chtěl přestat. Vsugeroval si, že je do mé matky zamilován, a v boji o její srdce (či spíše o její tělesnou náklonnost) používal velmi mocné zbraně. Nejprve nadhodil něco o nadměrné velikosti svého údu, což mu nebylo uvěřeno; matka dokonce přispěchala s trojúhelníkem, který vyhrabala v sestřině aktovce, a chtěla mu přes nohavici u tesilek orgán změřit. Na tuto scénku nelze zapomenout. Pravděpodobně museli být oba protagonisté notně podnapilí.
Pak ale vypukla válka v Perském zálivu a Jaroušek dostal do ruky mnohem silnější kalibr.
Jednoho dne u nás opět večeřel a sledoval přitom televizní zprávy. Při záběrech z Kuvajtu posmutněl, odložil příbor, z něhož předtím nechal efektně spadnout kus hovězího, sklopil hlavu a ustrnul v pozici, která by mohla být klidně zobrazena v učebnici psychiatrie s popiskem „Maniodepresivita - útlumová fáze“.
„Copak je, Jaroušku?“ zpozorněla matka a pohladila jej vlídně po hlavičce.
„Ale...“ pozdvihl Jaroušek oči k její dobromyslné tváři. „Tak jsem se zamyslel... je válka. Jsem voják, půjdu bojovat... padnu... a ještě jsem si ani nic neužil...“
Moje matka vždy byla velmi naivní, takový evangelický prosťáček, který je ochoten strávit i tu největší pitomost, a tak to Jarouškovi sežrala i s navijákem.
Bohužel pointu celého příběhu vám prozradit nemohu a raději vám neposkytnu ani žádné indicie, z nichž by ji bylo možné odvodit. Bylo by to přece jen příliš kruté, neboť se nejdná o smyšlené postavy, jejichž podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná. Všichni aktéři jsou žijící osoby a mohly by proti mě zahájit trestní stíhání.
Poté, co Jaroušek takovýmto nečestným způsobem dosáhl svého, vyrašil mu z bekovky hřebínek a začal se chovat dosti nesnesitelně. Jsa o pouhých deset roků starší než já, domníval se, že je povinován přímou účastí na mé výchově. Na matku si dělal neúměrné nároky a přiváděl tak celou naši rodinu do trapných situací.
Jednoho krásného letního odpoledne se matka za pomoci svého obstarožního vozítka vypravila k vodě; trávila jsem tedy volno v jejím bytě. Sedla jsem si na balkon, kde jsem pokuřovala a četla si knížku - prostě prázdninová siesta. Z klidu mne ovšem vytrhl zvonek u dveří. Řičel tak příšerně, až jsem si začala myslet, že do něj nějací syčáci strčili sirku, ale nebylo tomu tak.
Za dveřmi stál Jaroušek a v brunátné tváři mu plál ryzí hněv. Vypadal jako mýtický Zeus při zjištění, že byl Prométheem okraden o oheň.
„Co je?“ otázala jsem se poněkud znuděně. „Máti není doma.“
„To já vím,“ chrčel Jaroušek zlostně. „A jen jsem ti přišel říct, že tvoje máma je (censored) a (censored), a jestli se jí něco stane, jestli třeba nepřijde dneska domů, tak je to jen díky tomu, že je pěkná (censored).“
„Fakt dost dobrý,“ konstatovala jsem a zabouchla Jarouškovi před nosem.
Jaroušek poté odhopkal sdělit svůj poznatek také babičce, která stejně jako já vůbec nic nepochopila a domnívala se, že byl Jaroušek příliš dlouho sluníčku bez čepičky.
Matka se toho dne domů vrátila a já teprve poté seznala celou pravdu. „Kde jsi byla?“ otázala jsem se. Opravdu mě to zajímalo. Jak také ne, když Jaroušek tropil takové dryje.
„Hi hi,“ odtušila matka a lehce jí zrůžověly tváře.
„No tak povídej,“ vyzvala jsem ji. Už jsem tušila, že budu konfrontována s něčím, co daleko přesahuje rámec chápání racionálně smýšlející osoby.
„No, já se jela koupat... Tak jsem si zaplavala a když jsem vylezla z vody, tak ke mě přišel takový chlápek, potetovanej, koženou bundu na holým těle, a řekl mi, že mi dá stovku, když ho odvezu na nádraží,“ začala matka.
„Doufám, žes ho poslala někam,“ zvýšila jsem hlas a výhružně pozdvihla obočí.
„Ne,“ zahihňala se máti. „Jsem si spočítala, že se mi to vyplatí, že benzín tolik nestojí.“
Dralo se mi na jazyk „sancta simplicitas“, ale spolkla jsem to. Stejně by tomu druhá strana nerozumněla.
„A dál?“
„No... on chtěl do Prahy, a žádnej vlak mu nejel... tak mi řekl, že mi dá pět set, když ho tam hodím,“ zapýřila se matka.
„A ty jsi ho tam hodila.“
V tu chvíli mi bylo všechno jasné - ale skutečnost ještě předčila mé očekávání.
„Jo,“ přikývla provinilkyně. „A představ si, on mi cestou vyprávěl takový věci... že ho před tejdnem pustili z Valdic... že je zloděj! Zastavili jsme cestou v motelu a on tam ukradl kalkulačku... já to neviděla, ale v autě mi jí ukázal.“
„Nekecej,“ povzdechla jsem si. „Kde je ta kalkulačka?“
„Vlastně mi jí dal,“ přiznala matka. „Ale nefunguje.“
Představila jsem si, jak moje do morku kostí poctivá matka přijímá od kriminálníka ukradenou kalkulačku a musela jsem se v duchu smát.
„Říkal že to mám za to, že jsem ho odvezla a že až přijedeme do Prahy, dá mi video.“
„Kradený,“ upřesnila jsem.
„No, asi jo,“ připustila vyslýchaná.
„A co, kde máš video? Víš ty vůbec, že to je napomáhání trestnýmu činu?“ natahovala jsem ji úmyslně na skřipec.
„Nemám... my jsme přijeli na Jižní město, on vystoupil a řekl, ať na něj počkám... ale pak přišel nějaký jiný chlap a povídá mi ,Pojď nahoru´, a to jsem se bála... Že mi tykal a tak... tak jsem nastartovala a odjela,“ zakončila matka svůj dobrodružný příběh.
Ještě že tak, pomyslela jsem si. Taky ji mohli najít za pár dní v popelnici rozřezanou na kousíčky.
Vlastně mne to ani tak moc nepřekvapilo. Člověk si zvykne. Brala jsem to tak, že zkrátka není všem lidem dáno duševně dozrát.
Již jsem měla s matčiným výletem na koupaliště podobnou zkušenost. Tehdy odjela kolem druhé hodiny s tím, že se vrátí tak za hodinku za dvě. Jenže ono bylo šest, sedm, osm hodin a matka stále nikde. V deset večer jsem usoudila, že se s největší pravděpodobností utopila, vzala jsem si tužku a papír a sepsala pár poznámek k situaci, která mne v nejbližších dnech čeká. Vypadal asi takto:
- ráno zavolat na policii a oznámit skutečnosti
- identifikace
- vyřídit všechno kolem pohřbu, předání sestry do péče otce
- přestěhovat babičku do matčina bytu, případně vyměnit oba byty za jeden větší v centru
Kolem půlnoci jsem ulehla ke spánku. Během noci mne vyrušilo nějaké štrachání; ráno jsem seznala, že to byla navrátivší se matka. Seděla v kuchyni a pojídala blumy z krabice na stole.
„Ani se nezeptáš, kde jsem byla?“ pronesla namísto pozdravu.
„Ne,“ odtušila jsem a pohlédla na krabici s drobným ovocem. „Já vím, kde jsi byla.“
„Jak to můžeš vědět?“
Ukázala jsem prstem na blumy a dodala: „Byla jsi u pana Beránka.“
Matka zrudla a poněkud zaraženě přikývla.
Pan Beránek byl jedním z jejích nápadníků v mládí. Bydlel asi sto čtyřicet kilometrů daleko a byl jediným člověkem, který měl vlastní zahradu.
„A to ses o mně vůbec nebála?“ zajímala se matka.
Ukázala jsem jí papírek se včerejším nočním plánem.
Později mi kamarádka při popisu této lapálie vyčetla, že jsem cynik; to ona by se asi v podobné situaci zbláznila.
„Aspoň bych něco dělala!“ konstatovala pohoršeně.
Vysvětlila jsem jí, že jsem také něco dělala - dala dohromady fakta a navrhla nejrozumnější možné řešení.
„Podívej, ze všech skutečností vyplývalo, že se utopila. Na této skutečnosti se v daný moment nedalo nic změnit. Člověk pod vodou dlouho nevydrží. Pro její záchranu jsem tedy nemohla dělat nic. A jestli se tělo najde v noci nebo ráno, to už není rozhodující. Nechtěla jsem tahat potápěče zbytečně z postelí,“ osvětlila jsem svůj postoj, ale příliš ji to nepřesvědčilo. Ve vypjatých situacích nedokáže většina lidí racionální myšlení správně ocenit.
Ale zpět k Jarouškovi. Jeho častý pobyt v matčině domácnosti jsem víceméně tolerovala, ačkoli jsme si z něj často se sestrou tropily šoufky, ale s úplnou, definitivní domestikací jsem ostře nesouhlasila. Jaroušek byl žárlivý cholerik a kromě toho, matka mu jednou bez dovolení půjčila moji džínovou bundu. Neboť jsem nehodlala nosit něco, co měl na těle - byť třeba jen krátce - Jaroušek, důrazně jsem požadovala proplacení této oděvní součásti. Uspěla jsem, ale moje nevraživost k Jarouškovi poněkud vzrostla.
Vrchol jeho nemístné angažovanosti, kdy pohár mé trpělivosti s konečnou platností přetekl, se dostavil záhy. Bylo to uprostřed zimy. Málokdy jsem po matce něco chtěla, ale tehdy se jednalo o praktickou nezbytnost, totiž o zimní obuv. Byla jsem majitelkou obstarožních kozaček, původně bílých, leč vlivem zubu času již s konečnou platností šedých; zakoupili jsme je před dávnými lety v Milovicích při návštěvě u Rusáků. Táhlo jim na pátý rok a tak jsem usoudila, že je načase, aby putovaly do popelnice. Navíc do nich teklo.
Matka zprvu souhlasila, že mi nové boty koupí, ale při návštěvě obchodu s obuví si to rozmyslela. Přesněji řečeno, zalíbily se jí zde kozačky, které zakoupila sobě a na botičky pro mne už se nedostávalo peněz. Nepotěšilo mne to, ale držela jsem se; alespoň do chvíle, než jsme přišly domů.
Už si přesně nevzpomínám, jestli jsme na Jarouška narazily ve městě nebo zda se vetřel později. V každém případě po návratu do matčina bytu tam byl. Rozvaloval se v obývacím pokoji a měl - jako vždycky - spoustu hloupých keců.
Já se snažila zbytečných řečí vyvarovat. Prostě jsem jen popadla své staré děravé kozačky a se slovy: „Tady máš ještě jedny zimní boty, já už je potřebovat nebudu,“ jsem je hodila na koberec.
To byla voda na Jarouškův orální mlýn! Začal vykřikovat něco o tom, že jsem drzý spratek, který by zasloužil pořádně přes hubu. Používal přitom velmi sprosté výrazy a to neměl dělat. Nedopustila bych, aby na mne beztrestně hulákal nějaký nedomrlý poddůstojník.
„Já bejt na místě tvý mámy, tak...“ nadechoval se k další impertinenci, ale nenechala jsem jej myšlenku dokončit.
„Zmlkni,“ přerušila jsem jej odměřeným tónem. „Nezajímá mně, co bys dělal na místě mé matky, ale povím ti, co bych já dělala na tvém místě - sebrala bych se a vypadla. Máš na to pět minut. Pak tě zabiju.“
Po tomto strhujícím monologu jsem odešla do kuchyně, vytáhla ze zásuvky největší nůž a počala jej demonstrativně ostřit.
„Neblbni,“ ozvala se za mými zády matka.
„Já nelbnu,“ ujistila jsem ji. „Myslím to naprosto vážně. Čtyři minuty.“
Přivádět lidi do nečekaných situací bylo vždycky mým koníčkem. Hector Hugh Munro to v jedné ze svých povídek výstižně pojmenoval „léčba neklidem“. A já se rozhodla Jarouška vyléčit jednou provždy.
„Polož ten nůž,“ prosila matka. „On to tak nemyslel.“
„On to tak myslel,“ oponovala jsem. „A já to taky tak myslím. Dokud se ta figura týkala tebe, bylo mi to fuk. Ale do mě se navážet nebude.“
„Uklidni se a vrať ten nůž na místo,“ zkoušela to matka.
„Jsem naprosto klidná,“ vysvětlila jsem a prstem lehce přejela po ostří. „Tři minuty.“
Matka znejistěla. Věděla, že jsem velmi nebezpečný protivník a zřídkakdy mluvím do větru. Vrátila se do obývacího pokoje a polohlasně hovořila s Jarouškem. Zřejmě mu navrhovala, aby raději odešel. Jaroušek něco vykvikoval, ale nakonec se skutečně zvedl z křesla a práskl za sebou dveřmi.
Vrátila jsem nůž do zásuvky. Pomsta byla dokonána. Jaroušek se od té doby neukázal. Vždycky jen zdvořile zazvonil na domovní zvonek a požádal matku, aby vyšla před panelák, nahoru se už jít neodvážil.
Jistě, nebylo to ode mne ani v nejmenším hezké, ale uchránila jsem matku od strašlivé katastrofy, jakou by život s Jarouškem dozajista byl.
Přišly ale další.
Jedna z nich se jmenovala Jiříček. Matka k němu přišla skrze inzerát. Jiříček byl vdovec, povoláním dělník, ale především alkoholik. Matku často navštěvoval v doprovodu svých dvou pivních kumpánů a proslavil se mimo jiné tím, že babičce otevřeně přiznal:
„Já mám vaši dceru rád. Dobře se s ní chlastá.“
Jiříček se mi nelíbil. Ač jsem v té době také nepohrdla opojným mokem, nebyla jsem natolik zpozdilá, abych notorika v rodině radostně přivítala. Kromě toho jsem zastávala názor, že by se na pijácké párty mohla podezřele dívat sociálka a v konečném důsledku by její zvýšený zájem mohl vést až k odebrání dítěte - tedy mé sestry. A koho bych pak využívala ke svým poťouchlým hrám, kdyby skončila v ústavní péči?
Nejprve byl Jiříček pouze matčiným kamarádem. Docházel k ní často podnapilý, ale z hlediska pohlavního se choval zdrženlivě. Jen jednou matku přímo vyzval, aby se seznámila s jeho údem. Utrpěl tehdy v zaměstnání úraz, tuším že se polil asfaltem, a tak ji požádal o asistenci při močení, neb měl popálené ruce. Zřejmě jen využil situace; nedovedu si představit, že by o podobnou službu žádal své kolegy nebo náhodné kolemjdoucí.
Matka přede mnou existenci důvěrnějších kontaktů tajila, ale ne dlouho. Pravda vyplavala na hladinu jako zcepenělý pes. O jednom víkendu nás Jiříček pozval na návštěvu do svého rodinného domku; při prolézání pokojů jsem si nemohla nevšimnout, jak matka zrozpačitěla ve chvíli, kdy nám majitel hrdě ukazoval svou ložnici.
Při cestě zpět jsem na matku přímo udeřila.
„Ty jsi s ním měla pohlavní styk!“
Máti se zahihňala.
„Jak to víš?“
„Vím to.“
„Já za to nemůžu,“ vysvětlovala mi pak snaživě. „On mě jednou pozval, že mi pustí na videu porno. Já jsem porno ještě nikdy neviděla, tak jsem byla zvědavá.“
„A nic tě přitom nenapadlo, že?“ odvětila jsem sarkasticky.
„Ne,“ přisvědčila matka. „Já jsem jenom chtěla vidět to porno, ale pak, když jsme tam na to koukali...“
„To stačí,“ přerušila jsem ji. Nepotřebovala jsem vědět intimní detaily o sexuálním životě své matky. Už jsem jich znala dost.
Když se vztah s Jiříčkem dostal do slepé uličky, přeorientovala se máti na jednoho z jeho kamarádů - na Vašíka. Byl to také opilec, ale na rozdíl od Jiříčka měl podobně úchylný smysl pro humor jako já, takže mi byl rázem sympatický. Stačily dvě tři veselé historky ze života.
Převyprávím zde pouze jednu. Vašík se svou bývalou ženou byli jednou navštíveni jistými známými, kteří se u nich zdrželi tak dlouho, až jim to přestalo být milé. Hostitelům, samozřejmě. Hosté na jednoznačné náznaky vůbec nereagovali a nevadilo jim ani to, když se Vašík kolem jedné hodiny ráno začal chystat do lože. Když obtížní návštěvníci konečně vypadli, rozhodli se Vašík a jeho manželka, že jim to pořádně osladí a naplánovali ďábelskou pomstu.
O několik týdnů později si před ulehnutím k spánku nařídili budík na čtvrtou ranní; po jeho zazvonění vyskočili v pyžamech z postele, usedli do automobilu a rozjeli se na návštěvu.
Bohužel cestou vzbudili živý zájem policejní hlídky, která je v polovině trasy zastavila a žádala vysvětlení. Bylo to za dob totalitních, takže dvě dospělé osoby v pyžamech, jedoucí automobilem, byly pochopitelně krajně podezřelé. Co kdyby to byli nějací diverzanti?
Vašík si ovšem uměl poradit i v takto ošemetné situaci. Udatnému strážci zákona namluvil, že se s manželkou doma pohádali a tak se jedou podívat, kde se ve městě nachází rozvodový soud.
Policista jim zkazku uvěřil a dokonce byl tak laskavý, že je po zbytek cesty navigoval. Muselo to být jistě velmi komické: policejní automobil, následovaný vozem, v němž sedí dva pyžamáči, míří nočním městem k soudní budově.
S Vašíkem bylo veselo. Důstojníkům sveřepě říkal paroháči a ukazoval na ně posměšná gesta, dokonce i v prostorách vojenské zotavovny, kde matku navštívil během její dovolené. Tam také neustále komicky padal z postele, až mu nakonec varlata vyhřezla ze slipů (dle očitého svědectví mé sestry, která byla celému incidentu přítomna), a hulákal z balkónu sdělení typu „Tolik paroháčů pohromadě jsem ještě nikdy neviděl!“
Matka Vašíka moc ráda neměla. Nikdy nebyla obdařena takovým smyslem pro humor, aby si mohli porozumět. Přesněji řečeno, neměla nikdy žádný. Proto také po jeho nejkrásnějším a nejvydařenějším žertu počínající vztah rázně ukončila.
Toho večera přijel Vašík na návštěvu i se svým patnáctiletým synem Romanem. Už v předsíni mne informovali o tom, co mají za lubem, a požádali mne o aktivní spolupráci. Jejich plán se mi zamlouval a tak jsem nadšeně souhlasila.
Do obývacího pokoje vstoupil Vašík se smutnou tváří a svěšenou hlavou; jeho syn naopak sršel vztekem a spravedlivým rozhořčením.
Vašíkovy sklíčenosti si nebylo možné nepovšimnout. Matka se chvíli nervózně vrtěla na křesle a pak mu položila zásadní otázku.
„Co se ti stalo, Vašíku?“
„Ani se neptejte!“ odpověděl Roman a vrhl po svém otci nenávistný pohled. Ten svěsil hlavu ještě níž, takže se už čelem téměř dotýkal koberce.
„Tak mi to řekněte,“ chytila se máti na udičku.
„Když vám to řekneme, tak už mu ani nepodáte ruku,“ zavrtěl Roman hlavou. Byl opravdu geniální, zvlášť na svůj věk. Skoro jsem litovala, že není starší.
„Přece to nemůže být nic tak strašného,“ vyzvídala matka a hrnek s kávou se jí prudce zachvěl v rukou.
„Je to ještě horší,“ ubezpečil ji Roman.
„Aspoň mi řekněte, čeho se to týká?“ útočila matka.
„Saši,“ řekl po chvíli váhání chlapec a hluboce si povzdychl. Vašík byl v ten moment čelem už u sousedů na stropě.
Saša byla Vašíkova smyšlená dcera. Matka ovšem považovala tuto fiktivní postavu za skutečnou. Nebylo to nic nového, už dříve se mne při sledování filmu „Jára Cimrman ležící, spící“ nevinně otázala, kdy vlastně ten Cimrman žil. Sdělila jsem jí, že nikdy; nevěřila mi a argumentovala tím, že se v tom filmu baví s Eliškou Krásnohorskou. Měla jsem nutkání namluvit jí, že ani Eliška Krásnohorská nikdy neexistovala, ale nakonec jsem to nechala být.
„Co je se Sašou?“ zajímalo ji.
„Už je zase v tom,“ pronesl do ticha Roman a opět pohlédl na Vašíka opovržlivým okem.
„Vážně?“ vykulila matka oči.
„No, to by ještě nebylo tak zlý. Horší je s kým!“ přešel chlapec k meritu vypečeného vtípku.
„A s kým?“
Roman hodil hlavou směrem ke svému zhroucenému otci.
V kávě v matčině hrnku se začal tvořit vodní vír.
„To... to snad ne!“ vydechla nevěřícně.
„Jsem byl ožralej,“ zahuhlal Vašík od podlahy.
„Kdybys nelhal!“ obořil se na něj synek. „Jako kdyby to bylo poprvý!“
„Cože? Ono to není poprvý?“
„Ne.“
Vašík na chvíli vzhlédl od jekoru a upřel na syna prosebný pohled.
„No Vašíku!“ vykřikla matka ve svatém rozhořčení.
„Má s ní dítě,“ pronesl Roman temně.
Bavila jsem se náramně. Ne tak matka. Na rozdíl od nás nevěděla, že se stala obětí propracovaného žertu.
„To je příšerné!“ zavyla. „A co s ním je... kde ho máte?“
„V ústavu,“ zahučel opět Vašík.
„Je to debilek,“ upřesnil Roman.
„Bože bože,“ opakovala matka, ač byla vždy ateistou.
„No jo,“ přikyvoval Roman. „Holt dědičný zatížení.“
„A navštěvujete ho někdy?“
„Jo... občas se na něj zajedeme podívat.“
„A to... to se jmenuje po Vašíkovi?“ zajímala se matka o podrobnosti, i když byla blízka mdlobám.
„Jasně, jmenuje se normálně Mráz, jako my,“ přisvědčil Roman.
„No a když... když za ním přijedete, poznává vás aspoň?“
„Nevím. Vždycky tak za těma mřížema hekne...“ Roman názorně předvedl, jak plod incestní vášně juká na svého tatíčka skrze brlení.
Dalo mi hodně práce se nesmát, ale udržela jsem se.
„Bože, bože,“ zazoufala opět matka a pohledem plným odsuzující zášti pohlížela na provinilce.
Chvíli bylo ticho. Pak se Vašík vymrštil z křesla, přiskočil ke mě, chytil mne za ruku a vlekl do předsíně.
Máti vyskočila jako opička na gumě a vykřikla:
„Kam ji vedeš? Kam jdeš?“
Vašík neodpověděl; obouval si boty a napřahoval ruku ke dveřím.
Matka před něj skočila jako lvice, bránící své mladé, a zopakovala svou otázku:
„Kam vedeš moji dceru?“
„Ona taková soulož v parku...“ mumlal Vašík a pevně sevřel dlaň na klice.
Vzápětí jsem dostala velmi pádnou facku a tuším, že Vašík rovněž. V ten moment jsem vyprskla smíchy, až mi z očí vytryskly slzy.
„Ty se tomu ještě směješ... kurvo!“ zavřeštěla matka, která podobné slovo nikdy předtím nevypustila z úst.
Okamžitě jsme jí všichni tři začali vysvětlovat, že to byl jen takový vtip, ale neúspěšně. Moje rodička pevně věřila v početí neexistující dcery a obvinila nás, že se to snažíme jen neuměle zastírat.
To byl Vašíkův konec. Postupem času matka seznala, že není žádná Saša ani žádný imbecil v ústavní péči, leč přesto usoudila, že vztah s tak perverzním srandistou by ji rozhodně nijak neuspokojoval. Od Pana Pravého si slibovala určité životní jistoty a ty jí Vašík skutečně poskytnout nemohl.
Naštvalo mne to. Konečně náhradní tatínek podle mého gusta, a tak špatně to pro něj dopadne!