Re: Hormony, bonding a surrogátní mateřství

- ve věci institucionálního rozhodování o uspokojení potřeby (resp. jeho znemožnění) jde o to, zda "něco nemít" je lepší pro společnost či pro toho, kdo to "něco" chce a v tom druhém případě i o to, zda naplňováním své potřeby nepřiměřeně omezuje ostatní. Je přitom přečasto zásadní, zda institucionální struktura něco přikazuje nebo zakazuje.

- ambice rozhodování o někom se ovšem týká i nascitura, na kterého se zcela zapomíná v oněch debatách o náhradní děloze (jako podmínky jeho žití). Přístup k němu z hlediska subjektiváího práva je v různých společenstvích různý.

- Zmínění Fromma mám za patřičné především proto, že celou věc náhradních (a i nepřirozených) podmínek pro narození posouvá do roviny obecné rozvahy, v níž by ona diskuse, iniciovaná Mgr Kolářovou, měla začít. Je marné diskutovat o tom, zda poskytnutí funkce náhradní dělohy je byznys (proč by nemohl, nemusí to být zboží samotné, ale ve formě služby) a zda smlouva by musela obsahovat tu kterou míru garance, to jsou technické věci. Konečně kojná je také náhradním prvkem mateřství a nic na tom zlého a i taková služba byla spojena s vytvořením podmínek. Nadto poskytnutí funkce dělohy již existuje a je tedy dobře, že se pro ně chce vytvořit i jistý rámec pravidel, dle nichž by se rozhodovaly případné spory

- odsouzení samotného aktü poskytnutí podmínek pro narození dítěte nemám za spravedlivé. Dovedu si dobře představit, že existuje žena, jejíž jediným postižením je, že nemá dělohu a stejně tak že existuje žena, která nechce děti, chce prožít těhotenství nebo pomoci cizímu dítěti k životu. I ona potřebuje jisté podmínky pro takový počin a nemám jí vůbec za zlé, že svou pomoc poskytne za úplatu - jakousi náhradu za výdaje a risika.

- věda přinesla spousty věcí, ale lidské myšlení ve věcech poznání přírody a jejich využití předstihlo svou schopnost se s těmito objevenými věcmi vypořádat filosoficky. Lze souhlasit s tím, že je zhruba tolik bezdětných jako dětí bez rodičů a že tedy posláním těch, kteří nemohou mít děti, je postarat se o děti, kterým nebylo dopřáno rodičů. To ale neznamená, že by toto poslání mělo být povinně naplněno. Stejně dobře lze pochopit ty, kteří chtějí mít dítě, pocházející z jejich těla a ani to neznamená, že jim někdo k takové věci pomoci musí. Institucionální rozhodování je tu nezbytné proto, že do aktu početí i IU vývoje vstupují další osoby. V této souvislosti mne zaujalo přesvědčení, že právní smlouva je mezi třemi osobami - to jakoby vylučovalo možnost poskytnutí funkce dělohy vdanou ženou případně vstup jejího manžela do věci, když už pomineme vstup jejich dětí. Institucionální rozhodování je patřičné i v zájmu nascitura, a to nejen ve věci homosexuálních rodičů.