Mám bohaté zkušenosti

Bohužel jen co se záchvatů týče, nic moc asi neporadím. Prostě přežít... přečkat. Když jsem byla se synem ve 4.5 letech u psycholožky, napsala do posudku "prodloužené období vzdoru". Občas měl scénu ještě v 5 letech. Nevím, čím to je. Možná i geneticky dáno. Bratr se vztekal tak, že modral a nemohl popadnout dech, museli ho vždycky polít vodou - ne aby se uklidnil, ale aby se neudusil.
Na synovo období vzdoru vzpomíná i naše sousedka z baráku... jak šel za mnou domů s obrovským řevem a já jen klidně kráčela před ním, když nešel, popadla jsem ho a odtáhla. Jen v jednom se plete - nekráčela jsem klidně, nýbrž rezignovaně. Všechny bundy od 2 do 5 let měl roztrhnuté v podpaží, jak jsem se ho snažila zvedat ze země, na které se v záchvatu válel a přepravit "odněkud někam". Zažila jsem i "úsměvné" historky, kdy např. jedna paní běžela až ze 7.patra (výtah jí chudince zrovna nejel), protože myslela, že to dítě unáším. Nebo jsem ho jednou nechala řvát a sedla si na lavičku opodál. Maminka s kočárkem k němu přistoupila, začala zjišťovat, čí je a pak mě seřvala: "Dítě tady pláče na smrt! Já myslela, že se ztratil!" Unaveně jsem jí sdělila, že dítě nepláče, ale řve vzteky. Pak jsem se vrátila na lavičku a zoufalstvím brečela taky.
Musím říct, že nic moc nepomáhá. Já jsem asi "měkká" matka, ale můj otec byl na bratra velmi tvrdý. Moc to nepomáhalo. Bratr se časem úplně přesmykl do introverta, který skoro nemluví, měl i výrazné psychiatrické problémy. Těžko říct, co byla příčina, co následek.
Dnes je synovi 9 let a ještě často se nafoukne, přestane mluvit... i v jiných oblastech jsou jeho emoce "jako na houpačce". Jenže se nesmím divit, já to mám stejně... )