Už mi asi hráblo

opravdu skutecne mi asi hrablo, nic me nebavi, nezajima....jsem neustale unavena, delam naprosto nesmyslne veci, ktere si ale vlastne uvedomuju, upinam se obcas k necemu o cem vim, ze se nestane...rikam si, treba nas po 3 letech rozvodoveho rizeni rozvedou, obcas se "modlim", aby se memu muzi neco nahodou nestalo a nespadly veskere jeho zavazky na me, protoze on odmita sepsat prohlaseni o tom, ze si vse dela sam, bez meho vedomi, ziju s rodici, neb proste nebylo na vyber, je mi 25 let..mam 3 leteho synka, temer zadne hlidani jsem s nim 24 hodin denne...nikdy driv jsem si nedokazala predstavit jake blaho je, nechat si hlidat dite aspon hodinu, kdyz jdu na preplnenou postu s balikem, ted si to vylozene uzivam..MILUJU TO..nikdy driv jsem si nedokazala prestavit, ze se zaregistruji na urad prace, je jasne, ze se tam pravidelne dochazi, ale uz me "nebavi" tam chodit temer kazdy mesic a vykladat znova a znova urednici, ktera se pokazde opta, zda si uz hledam praci, ze si tu praci nehledam, protoze jsem s malym sama, nema mi ho kdo hlidat, skolka ho loni neprijala..a ze i kdyz ho ted prijmou, tak do zari stejne (on je prosinec 06) do prace nenastoupim..a pritom mi to prijde tak hrozne vtipny cela ta situace, ze se obcas smeju a brecim jak blazen zaroven, protoze resim problemy 30 letych ..od svych 22 let...ze jsem si to predstavovala a vysnila jinak...no a kdo ne, urcite je nas vic, ale jak to vsichni zname..kdyz se to deje nam, prozivame to mnohem ale mnohem hur. Me jen zajima..jak to vse zvladnout a nezblaznit se? Vetsina mych znamych nema vubec tuseni o cem, ze jim to mluvim, proc si stezuju a nac si stezuju..jak to zvladate vy..da se to? Hlavne se ptam maminek samozivitelek, jak to sakra delate, ze se z toho neblaznite?