já jsem argesivní

a jako dítě jsem byla, kam mi paměť sahá - Samozřejmě ve svých 36 letech s tím umím už lépe zachátet, ale obecně jsem od dětství argesivní, smerem navenek , a považuju to za VÝHODU.
- Můžu fakt celkem poctivě prohlásit, že až na pár incidentů, které mne dodnes mrzí a pamatuju si je a upřímně lituju,jsem jako dítě a tím méně jako dospělá nejednala argesivně vůči slabším nebo vysloveně samoúčelně.
Takže si myslím, že pokud dítě je svým založením agresivnější, tak není nutné tu argesivitu potlačovat, ale spíš ho učit s ní pracovat a neznezneužívat.

Já si osobně myslím, že mne argesivnejší založení spíše pomáhalo, v návalu argesivity jsem například neváhala se porvat se starším a silnejším klukem, prostě jsem se v tu chvíli ničeho nebála. Nikdy jsem nebyla obětí šikany ani ničeho takového a troufám si říci, že nikdy nebudu - velmi snadno přejdu do ofenzívy, pokud se cítím v právu - samozřejmě ted´ve středním věku už jednám promyšleněji a uvážlivěji, ale obecně si myslím, že mne tento povahový rys chrání před postavením oběti - v různých životních situacích.

Dost jsem o tomto povahovém rysu přemýšlela a jsem jednoznačně přesvědčena, že se má KULTIVOVAT nikoliv potlačovat - tzn. - aby nebylo chování (sebe)destruktivní, aby byla ta agrese spíše přímá a přímočará než nepřímá (sarkasmy, ironie - osobně považuju za přijatelnejší výhrůžku než posměšky), aby byla využívána jen k sebeobraně (tzn. ofenzivní chování v zásadě ANO, ale ne s cílem někoho poškodit, takže souhlasím, že "nejlepší obrana je útok" - to je fakt, leč člověk se musí nejprve naučit zastavit se a popřemýšlet, zda má na obranu v dané situaci nárok...atd. - můžeme ještě podiskutovat)-