Re: Co s babičkou?

víš, něco podobného jsem zažila. Takže opravdu na to, že strýc ji nemůže odvézt, nezbyde mamce nic jiného, než jí nastavit určité hranice - já tě odvezu, ale ne teď. Mám jinou práci, nebo nepočítala jsem s tím, měla jsi to dohodnuté s..., dohodneme se, kdy tě odvezu (následně kontaktovat strýce, že takhle teda ne). U nás to bylo podobné, babička si dělala co chtěla a mamka z toho byla na nervy. Utnula jsem do já. Kdy jsem prohlásila, že to je vydírání a že jestli chce babi aby mámu kleplo, tak že já to nechci. Řekla jsem ji, že pokud dopředu dá vědět, že ji odvezeme (ale musí to říct v čas, ne hodinu předem), jestli bude chtít nákup, pomoct.... musí dát vědět opět dopředu, že mamka má taky svůj život, chce být s vnoučaty, chodí do práce....že si musí i někdy odpočinout. Samo, že se naštvala. Když babi dorazila na návštěvu a začala skuhrat, tak jsme ji utnuli, že to poslouchat nebudeme, že když si nedá říct a musí rýt zahradu, když je dohodnuté, že za týden ji zryjeme my, tak že nemáme o čem mluvit.... Bylo to dost tvrdé, ale babička nás pomlouvala i před tím, tak mě netrápilo, že pomlouvá i pak. Všechno se srovnala až za x let - a bohužel (pro nás bohudík) dostala slabou mrtvici. Den ležela v baráku bez pomoci, po návratu z nemocnice mamka řekla, že musí zůstat u nás (do té doby o tom nechtěla ani slyšet) a od té doby (i když se úplně uzdravila) je jiná. Děkuje za pomoc, chválí si, jak je o ni postaráno, nenadává, nepomlouvá...Ono je to fakt těžké, ale je potřeba nastavit hranice, aby na to nedojela tvoje mamka, když si babička nedá říct.