Knížky o vztazích mezi rodiči a jejich dospělými dětmi

Potřebovala bych poradit: máte tip na nějaké šikovné knížky o tom, jak se ctí zvládnout přechod z role rodiče - vychovatele do role rodiče - chápajícího, respektujícího osobitost již dospělého dítěte? Čtivě psané, s úctou a respektem, aby "hřešící" rodič dospělého dítěte nebyl odpuzován už jen třeba příliš kritickým tónem pranýřujícím vměšování se do života dospělých dětí, netoleranci, nevyžádané rady atd.
Taky bych přivítala tip na knížku o depresích, jak je poznat, co s nimi dělat, o významu léčby antidepresivy i duchovní útěchou (psychoterapií).

Jsem blázen. Chci se pustit do křížku se starou známou pravdou "starého psa novým kouskům nenaučíš". Přesto hledám cesty, jak vycházet v dobrém s mou mámou, a nenechat se semlít, bo nejsem splachovací a její vměšování do našeho života mě příliš raňuje. Jenže syn a manžel mě potřebují - funkční a co nejpohodovější - ne semletou, ubrečenou, ležící bezvládně na sofa s pocitem bezmoci.

Zároveň sama dobře vím, jak duchovní vývoj bolí. Bolí každé poznání, že jsem možná chybil, že jsem možná křivdil, a otázka "proč jsem se teda vlastně narodil, když jsem vlastně úplně k ničemu" je nejtěžší z nejtěžších. A bojím se o mámu, raději bych ji do toho netlačila, a v každém případě je mi jasné, že jí chybí někdo, kdo ji podrží a dá smysl života. Taťka zemřel před dvaceti lety, jiného muže mamina už nehledala, a lékaři typu psycholog a psychiatr jsou pro ni nedůvěrychodní cizinci, s nimiž pokud možno nechce nic mít. Existuje nějaká knížka, která jí pomůže?

Je další varianta, jak řešit naši situaci: tvrdě vymezovat hranice. Ale to je stejně STRAŠNÉ. Pro moji mámu je např. nepochopitelné, proč by za mnou nemohla kdykoliv přijít. Pro mě je to sice už zásah do soukromí - ale když si to budu chtít prosadit, bude ona trpět stejně (můj teoretický názor), jako když jí občas "velmi nenápadně" podstrčím nějakou tu poučnou knížku a budu ji tlačit k tomu, aby zkusila přehodnotit svůj dosavadní život.

Jsem blázen. Jdu hlavou proti zdi. Každý psycholog vám v podobném případě řekne - pryč od ní, nepouštějte se do takových pitomostí. Jenže mně jde o syna, který taky může skončit natrvalo v ústavu (autista), a bydlet v jednom domě s mou mámou je momentálně naše poslední šance, jak tomu zabránit. Kvůli němu, kvůli úctě, ve které mám manžela, jehož krev koluje v synových žilách, podnikám takové cvokárny. Možná všichni skončíme špatně. Ale manželova láska mi dodává znovu a znovu odvahu čelit riziku a znovu a znovu zkoušet všechno, co bude v našich silách...