Stěhování, ač chtěné a vytoužené, je prostě stres. Nebo ne?

ahoj všem,

neozývám se, protože toho hodně stěhujeme a pocitově chroustáme. Po týdnu pomalého stěhování - stovky metrů..... jsme z nejhorší deprese či nenálady - ..... snad venku. Doufáme všichni.

Co jsme zjistili? Jsme starý )) Nebo konzervativní, těžko říct.

Do nového bydlení jsme se těšili, sami, po našem, atd..... a najednou těžký pocit vykořenění, věci nemají své místo, neustále něco hledáme, objevujeme, na leccos nadáváme, že jsme to mohli líp, za leccos se až obviňujeme z nedostatku pokory - jsou tu úžasné a krásné věci a místa.

Chtěli jsme to, máme to rádi.... a to jsem si z těch tabulek depresívních či fatálních faktorů dělala legraci. Zároveň bojujeme s pocitem, jací jsme nevděčníci nevděční, že nemáme radost, ani nejsme šťastní jak bychom být měli, či chtěli.


Takže - prosím o názory. Jak dlouho trvá první osídlení, čím se to změnilo, zlomilo, měli jste radost a byly jste v pohodě hned napoprvé?

Zatím jsme se s manželem spolu stěhovali 3 x, ale asi stárneme, resp. vlastně poprvé do jakoby vlastního bydlení....
čím osídlit, aby to přešlo?

p.s. máme tu děti, domácí zvířata (krom psa, ten si zvyknout nemůže), postel, koupelnu, funkční kuchyni, nyní i počítače ))