Re: Co vám dalo a vzalo soužití s nemocným, postiženým nebo starým členem rodiny?

Fousku, to je ale problem vychovy, ne postizeni. Mam bratra vozickare se stejnou diagnozou, akorat i ta mentalita je postizena ve smyslu opozdeni, ve 34 letech je tak na urovni meho sestileteho syna /taky si kluci pekne rozumi/.Mama ho ale vzdycky vychovavala racioanlne, tj s laskou a snahou mu vyjit vstric, ale umerne tomu, ze se z nej proste kazdy na zadek neposadi a kdyz on bude na personal ci osetrovatelky protivny, tak ony mu taky nevyjdou vstric. Bracha je spolecensky, prijemny, o vse poprosi a podekuje, vzdycky mu vsude rikaji, ze je jak slunicko. Znam dost jeho kolegu a nekteri jsou mili, jini ne, je to v povaze a vychove, stejne tak, jako u normalnich lidi, neni to postizenim.
Detstvi s brachou - mama se hodne snazila, abych tim netrpela, venovala se mi, po materialni strance jsem mela vse co jsem chtela, chodila jsem na hodne krouzku atd, ale pochopiteln to cele bylo ovlivnene brachovym postizenim - treba na hory jsme nejezdili vubec, lyzovat dodnes neumim atd. Nejhorsi pro mne bylo, kdyz byl bracha v USP v Poustevne, coz je naprosty konec sveta a my jsme tam za nim jezdili ob vikend na tri dny. To jsem vnimala negativne, nedalo se tam nic delat a mama se samozrejme v tu dobu intenzivne venovala brachovi. Doma mne nasi nenechali, protoze mi bylo kolem 12, ale tam zadne deti v mem veku nebyly a hrozne jsem se tam nudila. Tak jsem si sebou vozila tuny knizek a cetla a cetla. Celkove si ale na brachu stezovat nemuzu, je pohodar a mame se radi.