Re: Nezvladatelné pětileté dítě

mě na růstové bolesti lékařka předelsala infadolan tedy Déčko
to si zřejmě nevymýšlejí.....

no já stále uvažuji,jestli se synkem (v létě mu bude pět) něka, zajít nebo ne.
je druhorozený a jeho vzteklost se projevuje už od jeho třech mměsíců.....rozhodně se nedal jako jeho sourozenci upotat a uklidnit třeba u přebalování...byl to boj od mala. ani jeho mladší sourozenec nemá takové vztekance jako on. ten je právě v období vzdoru (2R) a stejně se dá lépe uklidnit, přijme ev. kompromis atd. starší sestřička měla jen pár vztekanců, které když jsem s klidem přešla zjistila,že to nefunguje a není problém se dohodnout na řešení které by vohovovalo oběma stranám nebo menším ústtupku atp.
prostřední kluk je zkrátka svéráz.uvaažovala jesem o jeho hyeraktivitě a byla také na jedné přednášce s psycholožkou v našem MC. samozřejmě se tam předvedl se vším všudy, ale nebyli mu ještě tři a to se prý ještě nedá říci, že by byl hyper.přistupuji prý dobře,tenkrát mě chtěl i udeřit. agresivita pravda ustoupila. to jsem se bála co nás ještě čeká,ale nějak s tím boucháním přestal. možná to souvisí s tím, že se také už lépe dorozumí. v komunikaci má trochu deficit. třeba dodneška má problém s předložkama. když se nám narodil nejmladší měla jsem obavy jak na něho bude reagovat a to kupodivu probíhalo v pohodě. dokonce když nejmenší povyrostl a třeba bráchovi jednu uštědřil on mu ani neoplácel což sem slovně ocenila.
jinak se dovede dlouho soustředit, když ho něco zajímá. tak jsme od hyperaktivity tak upustili. popisujeme ho jako velmi citlivého, impulsivního. dovede být ale také neskutečně milý je chytrý. zajímá se o vesmír,dinosaury.když jsme byli s jeho starší sestrou u zápisu ptali se učitelé kolik mu je splnil totiž vše co je potřeba pro docházku.
se začátkem docházky do školky byli nějaké vztekance a histerie i tam, ale ptala jsem se pí uč a už to nedělá, že nemají problém. sice se vším nesouhlasí, ale jen se prá zakaboní a to je vše. doma tedy si to vybírá. a už mi také dochází síly. myslím, že jsmme neústupní a důslední, tedy určitě v těch důležitých věcech. stále tu máme scény. nikdy nevím dopředu jak se která situace vyvine. člověk pak ani nemá chuť někam chodit když neví jestli má čekat histerák nebo bude roztomilé zlatíčko.(kolikrát nám říkají jak máme hodné děti, a já si v duchu myslím své). pak si myslím že to na nás zkrátka zkouší, ale na druhou stranu to trvá už tak dlouho a myslím, že jsme neústupní určitě už vzhledem k jeho věku, kdy ta vzdorovitost už bije do očí.
mě přijde ,že v tom záchvatu nevnímá co mu kdo říká..nemá cenu se s ním v ten okamžik pouštět do diskusí. musí zkrátka sám vybublat až pak třeba s ním dám řeč a domluvím se na nějakém kompromisu a tak. ale to bublání není žádná chvilička to někdy trvá a také ne vždy je na to čas...už je to unavující. člověk by se s ním rád domluvil,ale on není sto.křičí na nás jako menší házel věcmi.to už teď naštěstí nedělá. dáváme ho se uklidnit do jeho postýlky.může přijít až je s ním řeč. to jde doma. naštěstí nejvíce vzteků je doma. říkáme si, že možná teď zkouší jít tím vzdorem že mlaďoch je také v období vzdoru....už měl takové klidnější období. fakt nevím říkámsi vydrž,nebo jetslimá opravdu nějakou tu "poruchu".určitě třeba nemá rád změny, je s ním vše podstatně snažší když se jede v rutině. tuhle řííkali moji roddiče že má trochu znaky autismu, no ale třeba on absolutně nemá problém kamarádit se s dětmi když někam přijddeme do cvhvilky má nějakého par´táka. horší je to se straršími lidmi hlavně když mu někdo cozí nabízí pomoc. schovává se za mně a na ně se mračí....vidím u něho strach a pak nepochopení hlavně cizích babiček a ,dědečků kteří k němu meli nějakou nevyžádanou "dobrou radu". z toho úplně šílí. vždy se modlím jen ať mi nikdo nechce pomáhat (jako že si ho třeba vezmou domů)to vše vždy zhoršuje. navíc si pak ještě já vyslechnu jakého mám spratka. většinou totiž nereaguji, protože kdybych ho ještě hubovala jak se chová bylo by to jetš horší a než by se uklidnil....já mu řeknu že tohle nemůže , nemá si jich třeba všímat nebo slušně odmítnout (toho v amoku není schopen),ale v momentě kdy vím že mně vnímá. to těm starouškům nevysvětlím....
no mohla bych asi ještě psát dlouho, kdyžbudete mít někdo nějaký zajíímavý postřeh, radu velice ráda uvítám. že bychom nějak výchovně selhávali mi nepřijde (nikdo samo není dokonalý,nakonec jsem i zjistila že lehké nedokonalosti ve výchově jsou jen pro dobro věci. mylsím totiž že i když já občas vybuchnu alespoň děti vidí, že i já jsem jen člověk).také máme další dvě dětikteré jen tak průměrně zdravě zlobí. co mě středňák naučilje, že nejlmadšího vzdor zvládám s klidem neb vím, že je to slabý odvar......