Re: Neschopná matka a skorodvouleťák

musím říct že nemám divoké děti (to si myslí jen naši, já je mám za zlatíčka). Nicméně řev a vztekání atd. probíhá, a já jsem zase hrozný tichošlápek s nervy věčně napochodu napřed, takže tím se cítím na stejné rovině s někým kdo má sice hlučnější děti ale odolnější nervovou soustavu.
Jak tu už psalo víc přispěvatelek, pomohlo mi až přetnutí toho bludného kruhu emocí - něco od dítěte očekávám - nesplní se to - jsem rozčarovaná - snadno se rozzlobím - dítě se tím asmozřejmě "nepolepší" ale naopak reaguje dalším vzdorem nebo nevhodným jednáním - zlobím se ještě víc - vyvrcholí to afektem mým i dítěte - jsem frustrovaná a na sebe ohromně naštvaná...

Takže na začátku se snažím 1) nemít taková očekávání. Nemyslet si že něco by dítě "už mělo" zvládat, chápat, umět, dělat, a i v případě že už tu věc umí, nečekat že ji bude dělat automaticky vždy, nebo na požádání. Je to DÍTĚ. Učí se. Někdy ho to baví někdy ne. Často ho zajímají jiné věci než mě. Nemůžu čekat že bude ono vidět mé zájmy a vyhoví mi (abych stihla bus, abych nezapoměla v krámě tu desátou věc kterou jsem chtěla koupit....).

Jako další bod za 2) spolknu rozčarování když už se mi náhodou nepovede ty očekáví nemít, nebo prostě když se děje něco jinak než chci já. Ještě pořád je čas se zastavit, podívat se na to z úhlu dítěte, jestli je opravdu nutné abych trvala na svém požadavku. Obvykle se tohle týká jídla a oblíkání a taky toho co považuju já za "vhodnou" zábavu. V podstatě se snažím ptát sama sebe "a proč ne" když chci říct "ne" a často zvážím že zákazy apod. v tu danou chvilku nemají žádné jiné opodstatnění než protože MĚ se nechce nebo protože JÁ jsem tak zvyklá. Ale v podstatě to ničemu nevadí - např. když já chci jít a dítě se zastavit (obvykle fakt nespěchám nebo procházka nemá daný jasný směr a tudíž ho můžu změnit), nebo když si chce dítě hrát s něčím co mi připadá "fuj" (různý omatlaný klacíky, zablácený listí, smůla na stromech...) - řeknu si že by se stejně umazalo něčím jiným a že to obvykle není tak tragické abych to dítěti nemohla dovolit. Jsou samozřejmě věci na kterých trvám, ačkoli jiní je za zásadní nepovažují - třeba pro kamarádku není problém nechat lézt dítě na stůl, já to doma takhle mít nechci takže to nepovoluju, nicméně asi kdybych měla dítě maximálně urputné tak to možná přehodnotím....

3) když už dojde k rozzlobení, snažím se to neventilovat na dítě resp. ne ho hnusně "dospělácky" obviňovat za to že se cítím špatně. Většinou se zlobím pro to že nevychází věci jak chci, že nevychovávám jak chci, že se mi situace vymyká. Ne přímo na to dítě. Ještě je taky čas vzít zpátečku, zkusit situaci otočit do legrace, nebo aspoň na obejmutí a pusu (vzteká se u odchodu z návštěvy, tak ho vzít, pomuchlat a říct "krásně ses tady zabydlel, tak řeknem XY ahoj a zase někdy přijdem"). Nebo pomáhá nějaká mantra, taková napůl "klišé" věta chápaná jako vtip, třeba moje kamarádka je docela úzkoztná na nemoci, ale naučila se říkat "miluju dětské nemoci " když zase něco mladý chytí, prostě nebrat to tak tragicky.

Někdy už ten nadhled nejde, tak aspoň zhluboka výdech nádech a bez řečí, bez uklidňování, bez vysvětlování dítěti nebo okolí prostě dítko popadnout a zmizet s ním v dáli změnit prostředí a říkat si že tohle je jedna z výhod batolecího věku. S pubošem už to nepůjde

A pak si připustit fakt že dokonalí rodiče neexistují a i kdyby, děti by vůči nim stejně revoltovaly